Sborník několika příspěvků na téma memetiky vydaný nakladatelstvím Filosofia se pohybuje od názorů, které pokládají vznik tohoto oboru za přínosný, až po více či méně kritické.
Úvodní stať Břetislava Fajkuse „Memy, teorie poznání a kulturní evoluce“ se zabývá otázkou, nakolik se věda zabývá memy. Autor soudí, že empirické danosti, s nimž pracuje věda, nefungují ve vědecké metodologii podobně jako memy. Memy nemají vesměs charakter smyslových, empirických prožitků. Často se také hovoří o šíření memů tam, kde nejde ani tak o replikaci, ale spíše o sociální učení. Bylo by přínosné umět mezi oběma případy rozlišovat. Autor také uvažuje nad tím, jaký je vztah mezi memetikou a "nememetickou" sociobiologií reprezentovanou například Wilsonem.
Vladimír Havlík v příspěvku „Memy a teorie univerzálního darwinismu“ přirovnává memetiku pro její kontroverznost až k Lovelockově Gaie či k Shledrakovu morfogenetickému poli. Je mu však sympatický koncept Darwinova stroje (obdoba třeba stroje Turingova nebo von Neumannova), tedy důraz na tu stránku biologických procesů, která je algoritmizovatelná. Přitom však z hlediska teorie chaosu (apod.) lze dojít k závěru, že i jednoduché algoritmy mohou dávat složité, nepredikovatelné a v jistém ohledu i nevypočitatelné výsledky (byť proces jako takový může být deterministický).
Havlík také cituje Dawkinse v tom, že podstatou obecného darwinismu není konkrétní replikátor, ale spíše replikátor libovolný, respektive obecná teorie replikace. Nadále ovšem v rámci zastánců memetiky přetrvává spor o to, jak přesně mem chápat – je totožný s určitou strukturou lidského či jiného mozku? Nebo můžeme za mem prohlásit i kód v paměti počítače nebo knihu? A pokud mem odpovídá určité struktuře v mozku – můžeme ho zde detekovat, nebo se musíme omezit na popis memetického "chování"? (To je určitá analogie vztahu genotyp-fenotyp. Diskutováno je také o určitých analogiích mezi memem a hypoteticky definovanými elementárními částicemi, jako je třeba Higgsův boson.) Posléze dojde na Dennetta a Blackmoreovou s jejich názory, že nelze chápat memy jako infekci "našeho mozku" – on je jimi vlastně vytvářen. Podobně jako postupně bylo "demytizováno" výjimečné místo Země ve vesmíru nebo člověka v přírodě (od Darwina), memetika nabízí možnost udělat totéž i s naší psychikou – ani ta vlastně není ničím zvláštním nebo jedinečným…
Tento příspěvek osobně pokládám za nejzajímavější z celého sborníku.
Následují dva příspěvky Miloše Dokulila – "Mem – jen nešikovný výraz pro Popperův 3. svět" a "Berme memetiku vážně?". Tyto příspěvky jsou k memetice značně kritické a podobně i k Dawkinsovi samotnému, autor zde zastává spíše stanoviska biologů, jako je Gould, Rose či Levontin. Memetika je zde označena jako "mnoho povyku pro nic", Popperova idea tří světů (objektivní "materiální", subjektivní a svět kultury) má údajně lepší vysvětlovací prostředky než celá memetika.
Ve druhém příspěvku je mj. citován extrémně půvabný Dennettův výrok "Odborník je jen způsob, jakým nějaká knihovna vytváří další knihovnu." Zmíněno je i to, že Dawkins a Blackmoreová se neshodnou na našem vztahům k memům – zda se jejich "vůli" můžeme postavit nebo zda máme naopak pochopit, že není, kdo by se jim stavěl.
Velmi zajímavý je krátký příspěvek Karla Beneše o knize Teorie memů. Autor popisuje, že Blackmoreová kromě tohoto díla napsala i pseudovědecký text Umírání jako cesta k životu. Teorie memů je z tohoto pohledu pak prostě pochybnou literaturou. Kromě Blackmoreové autor kritizuje i Dawkinse, že memetiku představil v populární knize Sobecký gen a úplně se vzdal možnosti podrobit svou práci oponentuře a vydat ji v nějakém recenzovaném vědeckém časopise. Je to zkratová cesta, lehkost pera může snadno převážit nad seriózností a solidností informace, soudí Beneš.
K tomu osobní poznámka PH: Na další tvorbu Blackmoreové jsem narazil taktéž. Osobně pokládám trochu za škodu, že jako první kniha přímo o memetice nevyšlo v češtině něco trochu jiného, třeba Darwinizing culture. V popisovaném sborníku se pak memetika rozebírá právě a především z hlediska knihy Teorie memů. Zmíněn zde např. není Wrightův pohled z knihy Víc než nic, který je k memům vlídný a nikterak je nedává do protikladu k lidské subjektivitě.
Následují příspěvky Z. Eise, D. Sluokové, příspěvek trojice autorů (V. Kvasnička, E. Gál, J. Pospíchal), D. Gálika a J. Jelena.
U D. Sloukové stojí za pozornost úvaha: "Pokud nás přístup závěry memetiky iritují, tkví to zejména v tom, že tato (tj. v rámci memetiky) nepotřebnost subjektu se týká nás samých, týká se toho, co máme v hlavě" (a s čím se, volně citováno, řekněme od Descarta de facto ztotožňujeme). Jakoby zastánci memetiky pak byli skutečně "zombiemi" tj. sebe-redukovali svoji subjektivitu. Jistě lze polemizovat.
Josef Jelen rozděluje podle mého názoru vhodně vztah memů a vědy na dvě otázky: "Je memetika věda?" a "Je věda jen souborem memů?" Ve druhém ohledu je odpověď spíše záporná, ve vědě se sice mění paradigmata, ale "věda prostě není jen něco jako móda krátkých či dlouhých sukní." Co se týče otázky po statutu memetiky, pak Jelen upozorňuje, že věda nejen vypráví příběhy, ale musí být schopna činit i předpovědi. Je (či bude) toho memetika schopna?
Statě ve sborníku jsou velmi heterogenní – těžko někdo bude souhlasit se všemi názory prezentovanými v knize, protože se navzájem vylučují. Některé příspěvky jsou spíše „objektivní-přírodovědecké“, jiné zdůrazňují jedinečnosti a neuchopitelnosti individuální psychiky a vystupují proti redukcionismu či scientismu (i když tento spor přímo v knize nezazní. Nicméně padne zde třeba jakoby obvinění, že memetika vlastně popisuje soutěž memů jako volný trh "bez subjektů", s "neviditelnou rukou" – to by však opět zavedlo debatu někam jinam.). Netřeba asi řešit, jaký z obou přístupů je komu z nás osobně sympatičtější a který pokládáme za plodnější pro další debaty, výzkumy či generování testovatelných hypotéz.
To však není rozhodující. O memetice toho v češtině každopádně mnoho nevyšlo, a proto je četba uvedené publikace pro zájemce o tento obor de facto povinná.
Memy ve vědě a filosofii? Sborník příspěvků ze stejnojmenného semináře, editor Jiří Nosek, nakladatelství Filosofia, Praha, 2004
