Srpnový Vesmír se podle mého názoru po vydařeném červencovém čísle bohužel pro změnu nepovedl. Proto přinášíme pouze několik drobných střípků. Pravděpodobně nejzajímavější je (spíše sociologický než přírodovědecký) článek o Vězňově dilematu.
Jan Sokol ve svém komentáři ("Zajatcovo dilema a problém černých pasažérů") překřtil Vězňovo dilema na Zajatcovo, aby tak pojem "přebarvil". Na rozdíl od nesympatických vězňů (kteří by naopak neměli spolu být spolčení a "zatloukat") přece pokládáme v celém modelu za žádoucí, aby obě strany spolupracovaly. Z tohoto důvodu je název Zajatcovo dilema logičtější, i když se proti již vžitému výrazu těžko prosadí.
Jádro vlastní Sokolovy úvahy je pak následující: Modely evoluční biologie ukazují, že kooperace dobře funguje ve světě, kde se všichni dobře znají a informace o nepoctivých podvodnících se rychle šíří.
Moderní společnost však v tomto smyslu vykazuje velké problémy díky své "otevřenosti". Potkáváme řadu lidí, které jsme dosud neviděli a ani neuvidíme. Média mají téměř za povinnost krýt soukromé informace o narušitelích zákona, informace o "černých pasažérech" se ztrácejí. Výsledkem pak je, že kooperace či altruismus existují na úrovni malých, opět uzavřených skupin. Korupce, klientelismus a nepotismus jsou logickým závěrem. I skupiny, v nichž si lidé pomáhají navzájem, přitom vystupují sobecky vůči státu/společnosti jako celku.
Skoro by se chtělo vyslovit jako závěr (to však není závěr Sokolův), že systémy od určité velikosti se kvůli podvodníkům musejí zhroutit. Stabilní a nehybné společnosti (např. venkovského typu) jsou každopádně ve výhodě a vykazují proti parazitům vyšší odolnost.
Sokol upozorňuje, že stát se chrání např. tím, že poskytnutí nějaké výhody váže na poměrně velkou počáteční investici, kupříkladu na překonání složitých byrokratických omezení. Musíte tedy sehnat určitá razítka a absolvovat kolečko po úřadech, než získáte (např.) nárok na sociální dávky. Jinak by počet lidí, kteří ze systému čerpají, ale nic do něj nevracejí, ještě vzrostl. Tudíž zdánlivě absurdní umělá omezení mají často svůj smysl, tvoří překážku, která systém chrání před zhroucením.
Další způsob, jak přispívat k vyšší odolnosti společnosti proti černým pasažérům, představuje podle Sokola např. důraz na společný jazyk (někdy se vyžaduje i u přistěhovalců) či existence profesních či náboženských skupin s vlastními normami a (neformálními) postihy těch, kdo tato pravidla překračují.
Relativně zajímavý je také článek Petra Šímy "Infekční nemoci nekončí". Zde se čtenář mj. dozví, že řada chorob, u kterých se to dříve netušilo, jsou infekčními onemocněními, která "chytíme": žaludeční vředy, ateroskleróza a snad i schizofrenie. Na serveru Osel mimochodem vyšel článek o tom, že infekční chorobou může kupodivu být i obezita (http://www.osel.cz/index.php?clanek=23&music=&x=).
Tomáš Grim v článku "Dobrá zpráva pro ornitology – špatná pro kukačky" pojednává o různých strategiích, které ve svém souboji používají kukačky i "podváděné" druhy ptáků.
Ivo Budil ve své mozaice ze světa mj. píše, že ekologičtí aktivisté se poté, co řádně zkomplikovali nasazení geneticky modifikovaných organismů, hodlají v podobném duchu zaměřit i na nanotechnologie (na jiném místě Vesmíru najdeme drobnou úvahu naznačující, že nepřátelský postoj médií k technologiím snad souvisí s tím, že masmédia bývají řízena především lidmi vzdělanými humanitně, kteří objevům přírodních věd prostě nerozumějí).
Další ze zajímavých krátkých zpráviček popisuje na zbytku světa nezávislý a pěkně starý (až 8000 př. n. l.) vznik zemědělství v tropických oblastech Nové Guineje.
A na závěr nesmí chybět novinka "klimatická": Ve velkoměstech údajně více prší (protože jsou ve srovnání s okolím teplejší).
