Únorový Vesmír (subjektivně) převážnou většinou svých textů nijak neoslovil, nicméně za pozornost určitě stojí článek, který napsal Václav Hypša – proč toxičnost parazitů ve skutečnosti nemusí klesat? Odpovědí je sobecký gen…
Existuje vžitá představa, že parazité jsou ke svým hostitelům stále šetrnější, protože je potřebují. Třeba epidemické choroby jsou ve chvíli svého prvního výskytu velmi zabijácké, postupně ale krotnou. (Poznámka: Tady samozřejmě funguje i selekce hostitelů, proto měly takový neblahý efekt i choroby zavlečené během zámořských objevů). Pro parazity by přece mělo být výhodné ponechat své hostitele naživu a parazitovat na nich co nejdéle…
Jenže to je omyl, byť hodně rozšířený – takové počínání by bylo snad výhodné pro parazitický druh jako celek. Pokud si ale uvědomíme, že parazité, respektive jejich geny, si konkurují především sami mezi sebou, vše náhle vypadá úplně jinak. Jestliže se jako parazit stihnu rychle rozmnožit, i když přitom zabiju svého hostitele, zanechám více potomků než parazité konkurenční a ohleduplnější. Rychlost množení totiž bývá v přímé souvislosti s letálností (v těle hostitele se hromadí toxiny, následuje silnější odpověď imunitního systému apod.).
Hypša uvádí zajímavý případ s opičí malárií, která se používala pro léčbu syfilidy člověka. Následovalo několik neškodných horečnatých záchvatů, které zničily původce syfilidy. Problém byl v tom, že z krve takto infikovaných lidí se připravovala vakcína, která se aplikovala dále. Následně se vyvinulo smrtelně nebezpečné onemocnění (de facto se prováděla selekce na schopnost opičí malárie se v lidském organismu rychle množit).
Problém má v sobě řadu dalších rovin:
– Záleží na tom, jak se parazit přenáší na další hostitele. Pokud mu to jde snadno, může být klidně letální – je pro něj nejvýhodnější se co nejrychleji pomnožit. Jestliže je pro přenos významná třeba infekce příští generace, pak je pro parazita naopak výhodné nechat svého hostitele alespoň rozmnožit.
– K tomu se pak připočítává i konkurence různých parazitů v jednom hostiteli. Pokud letální kmen hostitele stejně brzy zabije, pak se i hodní parazité najednou utrhnou z řetězu. Tragické je, že mikroorganismy se často stávají patogenními ve chvíli, kdy takto situaci pouze vyhodnotí (takže i když by pacient díky moderní medicíně přežil, parazit už uvažuje "tak jako tak brzy zemře, doba hájení skončila" – a sám se pak třeba stává hlavní příčinou smrti).
– Někdy je samozřejmě možné i to, že parazité nějak působí proti sobě, že parazitují jeden na druhém (např. si kradou navzájem enzymy). Virulence v takovém případě samozřejmě klesá.
– Úplně jinak vše funguje v případě mezihostitelů, kdy je cílem parazita třeba nechat mezihostitele sežrat hostitelem finálním (a do té doby ho naopak držet při životě). Parazit v tomto případě často cíleně manipuluje hostitelovo chování, jak už jsme na Science Worldu několikrát psali.
Celkově: Pokud se parazité stávají časem méně toxickými, je to spíše kvůli selekci na straně hostitelů.
Zdroj: Václav Hypša: Proč paraziti (ne)šetří své hostitele, Vesmír 2/2004
Viz také:
Proč nejsou všichni parazité nakonec hodní
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C1256CB8004086B3C1256BF700507A29
Co s námi mohou provést parazité
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C1256CB8004086B3C1256BE20061A0FD
