Poznámka: Autor stínovým životem myslí život vzniklý nezávisle na současných pozemských organismech, eventuálně rovnou život mimozemského původu. Můžeme to chápat i skromněji: život, který se liší od tří hlavních známých říší pozemského života více než ony mezi sebou (např. by se odštěpil ještě před vývojem genetického kódu do jinak sdílené podoby apod.).
Od července do září 2001 opakovaně skrápěl jižní část indického státu Kerala záhadný červený déšť. Byly odebrány vzorky, které byly odeslány na rozbor do indických a britských laboratoří. Zjistilo se, že voda obsahuje pohyblivé buňky připomínající bakterie. Zanedlouho lidé začali tvrdit, že červený déšť z Keraly obsahoval mimozemské mikroby. Indičtí vědci mi poslali nějaká videa, která zachycují vrtící se buňky, ale ty jsou nezřetelné a mohlo by jít o cokoli. Jak se velmi často děje u takovýchto vědeckých záhad, výzkum se zastavil a výsledky zůstávají neprůkazné. Barevný déšť, který, jak se ukazuje, je v jižní Indii trvalým jevem, by mohl být vysvětlen několika fyzikálními mechanismy, takže tvrzení, že na Keralu z vesmíru sestoupil jakýsi podivný život, by neměla být brána příliš vážně. Pokud ale horní vrstvy atmosféry obývají podivné mikroorganismy, které snášejí ultrafialové záření, potom bychom na druhé straně mohli očekávat, že je meteorologické změny čas od času naženou do menších výšek, kde by mohly působit jako kondenzační jádra dešťových kapek a dostat se s nimi na zem. Je zajímavé, že byly nalezeny bakterie, které žijí ve vzduchu a vytvářejí kondenzační jádra krystalů ledu vyměšováním speciálních enzymů, což jim umožňuje šikovně se dostat na zem ve sněhových vločkách.
Dalším fascinujícím jevem je podivný povlak na kamenech, který najdeme ve většině suchých oblastí světa a který je známý jako pouštní lak nebo pouštní kůra. Jeho původ je tak trochu hádankou již od dob, kdy se o něm zmínil samotný Darwin. Tento povlak jistě obsahuje mikrobiální život a také neobvyklé kombinace minerálů (a někdy i arzen). Chemické složení povlaku se silně liší od složení hostitelské horniny. Není jasné, zda je povlak produktem života nebo složitou minerální vrstvou, do níž život pouze oportunisticky pronikl. Poskytuje nám však snadno dostupný zdroj „přiměřeně podivného“ materiálu, jenž si zasluhuje další studium. Mí kolegové v centru BEYOND uskutečnili pilotní průzkum, na něj ale dosud žádné další zkoumání nenavázalo. Nyní se chystáme provést rozbor nových vzorků.
Tvrzení, že podivný život byl již objeven, se nejvytrvaleji opakuje pravděpodobně v souvislosti s droboučkými formami života známými jako nanobakterie. Tyto malé kuličky měří napříč pouze pár set nanometrů (nanometr je miliardtina metru). Podobají se bakteriím, ale jsou příliš malé na to, aby obsahovaly ribozomy, stroje na výrobu proteinů, jež jsou klíčovou složkou veškerého známého života. Nanobakterie byly hlášeny v horninách, ropných vrtech i v krvi. Byly zapleteny do mnoha chorob od ledvinových poruch až po Alzheimerovu chorobu a přitáhly dokonce i pozornost farmaceutických společností. Tvrzení, že tyto drobné struktury jsou živé organismy, jak naznačuje používání termínu „bakterie“, je vysoce sporné; pokud živé jsou, je těžké si představit, že by mohlo jít o standardní život. Mohly by být podivnou formou života, jenž sestavuje proteiny nějakým novým způsobem nebo používá nějaký jiný druh enzymu. Nebo by vůbec nemusely být živé. Jedna teorie, kterou navrhl Steve Benner, tvrdí, že některé nanobakterie by mohly být jistým druhem života založeného na RNA, který nepotřebuje proteiny vyráběné v ribozomech, protože RNA zastává práci jak proteinů, tak DNA.
Nanobakterie pozvedla na výsluní slávy dost nepravděpodobná postava: prezident Bill Clinton. V srpnu roku 1996 oznámil Clinton, že vědci z NASA nalezli důkazy života na Marsu v podobě mikroskopických struktur v meteoritu nalezeném roku 1984 v Antarktidě, u nějž se posléze prokázalo, že pochází z Marsu. Tyto tvary vypadaly úplně jako zkamenělé bakterie kromě toho, že byly asi desetkrát menší než nejmenší pozemské mikroorganismy. Někteří komentátoři došli k unáhlenému názoru, že nanobakterie přišly z Marsu. Mnoho vědců začalo věřit, že žijící mikrobi se na Zem mohli přesunout z Marsu uvnitř meteoritů. Všichni byli nadšení. Dnes už poprask utichl a tvrzení, že tento meteorit obsahuje zkamenělé Marťany, podkopaly rozsáhlé rozbory do té míry, že mu nadále věří už jen velmi málo vědců.
Ať už jsou důkazy života v marsovském meteoritu jakékoli, tvrzení, že na Zemi jsou nanobakterie, zůstává nerozhodnuté. Před pár lety jsem navštívil Philippu Uwinsovou na Queenslandské univerzitě v australském Brisbane. Když jednou Philippa prováděla rutinní rozbor pro jednu těžařskou společnost, nalezla ve vzorcích z ropného vrtu u pobřeží Západní Austrálie legrační malé útvary podobné bakteriím. Ke svému objevu dospěla pomocí elektronového mikroskopu, když studovala jemné detaily daného materiálu, a těmto útvarům dala trochu neutrálnější název „nanobi“. Nanobi jsou podobně jako nanobakterie příliš malí na to, aby mohlo jít o obvyklé živé buňky. Když Philippa ve svých nanobech odhalila DNA, byla právem nadšená. Ukázala mi důkazy. Pomocí jistého druhu chemické směsi zvané zlatý koloidní roztok dokázala přimět zlato, aby se navázalo na DNA, a tak na snímcích z mikroskopu viděla, že se DNA nachází uvnitř nanobů a nepluje volně kolem. To bylo důležité, protože úlomky DNA z rozkládajících se standardních mikroorganismů by mohly uvíznout na povrchu minerálů a zachovat se tam. Skutečnost, že nanobi obsahovali DNA, Philippě naznačovala, že živými buňkami přinejmenším kdysi byli, pokud dosud živí nejsou, ale podle všeho jim pro jejich nepatrné rozměry chybí ribozomy potřebné k vytváření proteinů. Nedokázala z nich však získat smysluplnou posloupnost DNA, což by mohlo znamenat, že má co do činění s podivným životem založeným na DNA, jenž používá odlišný genetický kód. Prozaičtější vysvětlení zní, že nanobi jsou minerální kapsle, které se vytvořily kolem zbytků DNA plujících v tomto olejnatém prostředí.
Výzkumy Johna Younga a jeho studenta Jana Martela na Rockefellerově univerzitě je přivedly k závěru, že nanobakterie či nanobi ve skutečnosti živí nejsou. Young s Martelem tvrdí, že jde o chemické komplexy tvořené organickým materiálem ve spojení s běžným uhličitanem vápenatým (vápencem), které vytvářejí amorfní útvary na pohled podobné drobným buňkám. Vědci rádi poukazují na to, že dokonce ani potom nejsou nanobakterie úplně bez souvislosti s tématem původu života, protože jsou přirozeným příkladem samovolného vytváření chemických látek – možná jedním krokem na cestě k životu a to dokonce i tehdy, pokud nanobakterie samy o sobě živé nejsou. Uvádějí srovnání s priony – proteinům podobnými chemickými látkami, které se v jakési řetězové reakci mohou zdeformovat a vyvolat choroby, jako je kuru a „nemoc šílených krav“.
Předchozí příklady jsou nadějné ale dosud neprůkazné a zjevně vyžadují bližší přezkoumání. Mezitím lov na stínový neboli podivný život po celém světě nabírá na obrátkách.
tento text je úryvkem z knihy
Paul Davies: Podivné ticho – Hledání mimozemské inteligence 2.0
Argo a Dokořán 2011
O knize na stránkách vydavatele
