Titulek článku shrnuje základní fakta. Nejstarší známý žijící strom je v horách Fulu ve švédské provincii Dalarna ve střední části země. Dokázal přežít údajně hlavně proto, že se adekvátně přizpůsoboval klimatickým změnám – v průběhu svého života přecházel od stromovitého kmene ke keřovité formě (podobné naší horské kleči – to je ovšem borovice, ne smrk).
Kmen vždy vyrostl z keřovitého podloží, po nějaké době zase zanikl, ať už stářím nebo kvůli přechodně chladnému klimatu, mezitím se ovšem kleč rozrůstala nepohlavně, vyrůstala ze stejných kořenů a dala pak základ novénu kmeni. Vzorky dřeva staré 375, 5 660, 9 000 a 9 550 (datováno radiokarbonem) měly všechny stejnou genetickou informaci, a můžeme je proto pokládat na jediný organismus nebo alespoň klon.
Až dosud se za nejstarší stromy pokládaly severoamerické borovice staré asi 5 000 let. Ve Švédsku je přitom věkovitých smrků údajně mnohem víc, vědci napočítali až 20 stromů starých 8 000 let. O moc starších už být nemohou, mohly zde začít růst až po skončení posledního glaciálu.
Zdroj: ScienceDaily
Poznámky:
– V článku se popisuje, že až donedávna se smrky pokládaly ve švédských horách za nepůvodní. Strom měl štěstí, že nepadl za oběť nějaké kampani proti invazním druhům.
– Něco podobného, tedy dlouhodobá regenerace, může platit i pro keřovité porosty severní Afriky. (viz článek Agúl – svědkové vysychání Sahary)
Ale vlastně pro všechny rostliny rozmnožující se nepohlavně, to jsou také „klony“. Pohlavní rozmnožování často zmizelo v průběhu domestikace. Jak staré jsou z tohoto pohledu třeba současné datlové palmy nebo banánovníky?
Viz také
Dendrochronologie – Co skrývají letokruhy
