Aaron Corcoran z Johns Hopkins University (Baltimore, Maryland) a William Conner z Wake Forest University (Winston-Salem, Severní Karolína) navázali na starší výzkumy, které ukázaly, že netopýři lovící pomocí sonaru hmyz si navzájem ruší signály, respektive v prostředí více sonarů je obtížnější „odraz“ správně interpretovat. Původně se předpokládalo, že je to prostě interference čistě „fyzikální“, nikoliv adaptace. Chyba lávky. Podle obou výzkumníků netopýři vysílají nejen signály, jimiž chtějí objevit hmyz, ale také speciální druh signálů, který má zmást sonar konkurenta.
Netopýři si mohou frekvenci svého signálu v určitém rozsahu sami volit, když zaregistrují soupeře, sami zkusí nacházet hmyz na jiné frekvenci ultrazvuku a na té původní dál vysílat šum. Rušený netopýr prý stále pozná, že někde před ním poletuje můra, ale nedokáže ji lokalizovat s dostatečnou přesností.
Tadaridy žijí v obrovských koncentracích, v jedné jeskyni může mít kolonie až miliony jedinců. V důsledku toho je vnitrodruhová konkurence vystupňovaná, o stejnou potravu je hodně zájemců. I o jednoho mrňavého hmyzáka se vyplatí bojovat, protože ani o kus dál nebude volné loviště.
Když si k tomu připočteme, že jedna z kořistí tadarid i jiných netopýrů, můra (přástevník, lišaj nebo jak tomu česky správně říkat) Bertholdia trigona v reakci na netopýří ultrazvuk pomocí zvláštní membrány vyluzuje své vlastní matoucí signály, potom před sebou máme velmi zajímavé a komplexní bitevní pole. Bohužel jako lidé tyhle bitvy nejen nevidíme, ale ani neslyšíme, můžeme si o nich zkusit udělat představu pouze nepřímo.
Zdroj: New Scientist a další
