Mnohdy extrémní prostředí rumišť vytváří vegetaci, která jakoby ani nepatřila do střední Evropy – pouště, tundry, pralesy, subtropy, vše doplněné invazními rostlinami (u nádraží k šíření semen přispívají vlaky), plodinami i okrasnými rostlinami uprchlými ze zahrádek. Jsou zde zaniklé skleníky i pole (zemědělské využití krajiny nejen ve městech se v posledních desetiletích snižuje), velké množství továren, zbořenišť a nepoužívaných průmyslových i jiných objektů, které opět koexistují s vegetací. Občas to vypadá, jakoby se příroda přímo vymkla z kloubů; ne že by v Praze volně rostly třeba banánovníky, ale běžné rostliny překračují obvyklá měřítka.
Pojďme se pro příklad podívat nedaleko nádraží Veleslavín. Asi před 20 lety zde zaniklo zahradnictví. Domestikované růže namísto toho, aby bez lidské péče spořádaně uschly, vytvořily prosperující porosty vysoké až 8 metrů, s tlustými kmeny a obřími oblouky a šlahouny. Tu a tam růže vyrazily skleněné střechy skleníků, jinde sklo alespoň nazdvihly a podlezly pod ním. Vegetace má nyní dokonce několik celkem zřetelně oddělených pater, tj. jako ve skutečném pralese.
Růže Veleslavín prakticky ovládly, jinde dominantní invazivní akát zde vytváří skromná, byť také prakticky neprostupná místa pouze na okraji areálu. Růžím sekunduje bez a kopřivy, někde ovšem dodnes přetrvaly i porosty tulipánů a narcisů. A vedle růží je pro změnu úplná záplava šeříku – půl hektaru by mohlo stačit na výzdobu celé májové Prahy. Nicméně rozhodně nejpůsobivější částí je prales stromových růží.
Faktem je, že nová divočina je mnohdy obývána, následkem čehož je někdy plná odpadků i produktů lidského metabolismu (to může nastat i bez přímého osídlení). Na jedné straně to přispívá k charakteru místní vegetace – na dusíkem promořeném, protože často pomočovaném areálu před hospodou roste něco jiného, než kdyby zde hospoda nebyla. Pro někoho je ovšem vhodnější „soft“ verze těchto krajin, naštěstí i těch je v Praze zatím dost.
Novou divočinu mapuje právě vyšlá unikátní kniha Radka Mikuláše a Jana Alberta Šturmy Divoká příroda Prahy. Zaniklé zahrádkářské kolonie či opuštěné továrny představují unikátní ekosystémy. Dosud se Praha rozrůstala spíše ven, nyní je ale tendence intenzivněji využívat k výstavbě i vnitřní části města (podívejte se třeba na web Urbex, jak rychle v poslední době mnohé památky mizí; s oblibou jsem navštěvoval třeba zaniklý a rozpadlý bazén v Hloubětíně, až jednou ke svému smutku zjistil, že zanikl podruhé a tentokrát zcela; zmizel majestátní komín naproti jezírku v Prokopském údolí i Waltrovka v Jinonicích).
Pražské divočině, přírodě, kterou, jak říkají autoři, skoro nikdo nezná a skoro nikdo ji nemá rád, se vyplatí věnovat pozornost z mnoha důvodů. Zítra mnoho z toho už zmizí a lze jen doufat, že nechtěná (a proto odolná) vegetace dokáže opět někde zapustit kořeny, zarůst vnitroblkoky panelových domů i jinak nevyužívaná místa kolem dálnic.
Jak praví autoři:
Nová divočina je z definice velmi rychle proměnlivá. Lidské záměry, které se vytratily z určitého území a nechaly prostor spontánním přírodním pochodům, se mohou na místo zase vrátit. Nebo – a to častěji – se tam vracejí zcela jiné lidské záměry: například pustnoucí, vegetací zarůstající továrna je nejprve vyčištěna od veškeré nové zeleně, pak rozdrcena na betonový recyklát a přeměněna v park. O dva kopce dál však už mezitím mohla být opuštěna jiná továrna.
Naše tipy na výlety jsou tedy do jisté míry jen modelovými příklady: nejméně třetina nové divočiny, již jsme poznali, už neexistuje. Většina kapitol však může dosud posloužit jako přímý návod na zajímavý výlet, který je však lépe příliš neodkládat…
(Poznámka PH: S autory jsem několik výletů podnikl i osobně a šlo rozhodně o velmi působivé zážitky.)
Zdroj: Radek Mikuláš, Jan A. Šturma: Divoká příroda Prahy a blízkého okolí – Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád
Academia a Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele
Na toto téma viz také:
Jak funguje nová divočina
Prales ve velkoměstě (1)
Prales ve velkoměstě (2)
