Existuje ženská i mužská obřízka. Mayové zavěšovali svým dětem před oči různé předměty, aby se tyto naučily šilhat. Viktoriánská Anglie trýznila své obyvatelky korzetem. Afričané si protahovali krky přidáváním měděných kroužků. My sami sebe trápíme sakem, kravatou a podpatky. A ve staré Číně umíralo až 10 % žen následkem deformace nohou…
"Všechny ženy od středního věku výš měly podvázaná chodila a belhaly se bezmocně na svých pahýlech, jako kdyby měly amputovanou přední část chodidel." Tuto větu napsal John Fairbank ve svých Dějinách Číny (Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1998).
Samozřejmě, že uvedený zvyk by se dal interpretovat jako doklad nerovnoprávného postavení žen v konfuciánské Číně. Tento pohled má sice něco do sebe, ale skutečnost zdaleka nevyčerpává – spíše by jej šlo chápat prostě jako jeden z dalších dokladů nesmyslných příkazů, zákazů a tabu, kterými si lidé od nepaměti zbytečně komplikují život. Konec konců, ženy byly následkem podstoupeného zákroku napůl invalidní a nehodily se tedy k práci v zemědělství a vlastně ani v domácnosti. V tomto případě byla deformace nohou součástí tehdejšího ideálu krásy, racionálně vzato nebyla v zájmu vůbec nikoho.
Celý zákrok probíhal tak, že dívkám ve věku cca 5 až 15 let byla neustále ovazována chodila dlouhými pruhy pevné látky. Nárt se zlámal a tíhu těla pak bylo nutné položit na konce pat. Následkem toho byly ženy schopné chodit pouze s obtížemi (běhat nemohly vůbec), i při stání byly nuceny se opírat o zeď.
Kromě obrovské bolesti, která zabrala přibližně 10 let života, byla častým průvodním jevem hnisání a gangréna. Křesťanští misionáři, kteří v Číně působili v 19. století, odhadovali, že asi 10 % dívek podvazování vůbec nepřežije. Katastrofální následky podvazování nohou byly poněkud zmírněny tím, že ještě podstatně část dětí obého pohlaví umírala následkem podvýživy či epidemických chorob.
Celý zvyk, jehož počátky se zřejmě datují do 10. století, značně odpuzoval příslušníky nečínských národností. Mongolští i mandžuští císařové se jej pokoušeli omezit či zakázat, ale jejich úsilí přišlo vniveč. Zvyk byl kupodivu nejrozšířenější mezi prostými rolníky, kteří se tímto způsobem snažili přiblížit aristokracii (přitom právě zde ženská práce chyběla nejvíc). Protože Fairbank vzpomíná na situaci v Číně ve 30. letech, vymizela tato hrůznost zřejmě až na přelomu 19. a 20. století.
Z hlediska evoluční biologie by se celý zvyk dal u nižších vrstev vysvětlit jako snaha za každou cenu provdat dceru do vyšší společenské skupiny (i za tu cenu, že by část dcer nepřežila). V nižších vrstvách se zřejmě také rodilo více žen než mužů. Tento trend alespoň platí obecně, přímé doklady ze středověké Číny o něm žádné nemáme.
