Student World

Genetické modifikace se zdaleka nemusejí omezovat jen na kukuřici odolnou proti škůdcům nebo naopak odolávající herbicidům. Ačkoliv i takovéto zcela obyčejné technologie vyvolávají iracionální odpor ekologistů všeho druhu, v následujícím rozhovoru se nesoustředíme ani tak na obhajobu upravené sóji, ale na experimenty revolučnější, futurističtější, bizarnější – a také po pravdě řečeno zábavnější. Upravená kukuřice je stále jenom kukuřice, ale takový makak, kterému zeleně svítí srst, nebo třeba modrá růže…
Na naše otázky odpovídá Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., který pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v pražské Uhříněvsi a přednáší biotechnologie na České zemědělské univerzitě. Zabývá se především reprodukční biologií a biotechnologiemi u živočichů. Jaroslav Petr je členem České komise pro nakládání s GMO při ministerstvu životního prostředí.

Moje první otázka ještě zůstane u geneticky modifikovaných rostlin. Protože jsem kampaněmi ekologistů na nejvyšší míru zhnusen, rád bych sám nějak přispěl k rozšiřování GMO. Jak to mohu udělat? Jakým rizikům (právním postihům aj.) se přitom vystavuji?

První věc, kterou každý z nás může udělat, je, že si v obchodě klidně koupí potravinu, na které je v souladu s příslušnou právní normou uvedeno, že byla vyrobena z geneticky modifikované suroviny. U nás se prodává například stolní olej vyráběný z geneticky modifikované sóji. Když ho budeme kupovat a půjde na odbyt, budou ho obchodníci objednávat a pěstitelé geneticky modifikované sóji budou mít zajištěný odbyt. Můžeme se třeba ptát: „A pane vedoucí, kde máte ten vynikají olej z GMO?“ a nebo „Jak to, že ho nemáte?“. Tím neriskujeme právně vůbec nic. Stejně tak neriskujeme, ani když budeme svému bližšímu i širšímu okolí říkat, ať se GMO nebojí, a vysvětlovat, proč se jich nemají bát.
Bez rizika není naproti tomu už není ten, kdo by se někdo rozhodl vynést z laboratoře třeba geneticky modifikovaný tabák a pěstoval ho doma v květináči nebo na zahrádce. Pokud by nešlo o odrůdu schválenou k volnému nakládání (a GM tabák u nás pro volné nakládání povolen není), tak by se milovník GM flóry dopouštěl porušení zákona o nakládání s GMO (zákon č. 78/2004 Sb.). Pokud by byl přistižen, čekala by jej hodně mastná pokuta. Česká inspekce je v tomto směru zcela neoblomná.

Mám v oblibě pokojové květiny. Existují třeba nějaké GMO voděnky? Slyšel jsem, že v zemích EU je dokonce legální geneticky upravený karafiát. Jak vypadá, respektive v čem spočívá příslušné vylepšení?

Geneticky modifikovaných karafiátů je vyšlechtěno hned několik. Vznikly v rámci australsko-japonské spolupráce a mají nádhernou „černou“ barvu. To je výsledkem ovlivnění tvorby květních pigmentů. Pokud vím, tak v EU je GM karafiát ve schvalovacím řízení a jestli jej povolí, objeví se i v našich květinářstvích. Pokud vím, tak se neuvažuje o tom, že by byl povolen k pěstování. Jako karafiátová velmoc, jež dala světu klatovské karafiáty, toho asi můžeme docela litovat. Karafiáty označované např. jako „Moon Dust“ by se k nám letecky vozily ze zemí, které nejsou ve vztahu ke GMO tak úzkoprsé. Pracuje se ale i na dalších GM květinách, např. na růžích, chryzantémách. Zdaleka nejde jen o nové barvy. Šlechtitelé v honbě za květem čas od času zapomínají na to, že by kytky měly taky vonět. Například moderní růže sice vydrží ve váze i několik týdnů, ale nevoní – nebo aspoň nevoní tak bohatě, jako odrůdy pěstované na zahrádkách našimi babičkami. O „návrat“ ztracených vůni se lze postarat klasickým šlechtěním nebo metodami genového inženýrství. Ale i ona vytrvalost ve váze je jistě hodna pozornosti genových inženýrů. Zvlášť když se tím posílí beztak kvetoucí kšeft s řezanými kytkami.

V literatuře se velmi často vyskytuje motiv modré růže. Skoro by se chtělo říct, že jde o jakýsi archetyp. Jak daleko jsou experimenty s modrou růží?

Ono nejde jen o modrou růži. Například Karel Čapek píše v jedné ze svých povídek o modré chryzantémě. Pokud vím, tak pokusy s modrou růží přešly od klasického šlechtění na frontu genového inženýrství. Hodně se v tom angažuje firma Suntory, která má na svém kontě už zmíněné černé karafiáty. Není zase až takový problém dostat do růže potřebné geny, které by vyráběly modré barvivo. Problém je v tom, že tato barviva modrají či červenají v závislosti na kyselosti vnitrobuněčného prostředí. Růže si může vyrobit habaděj modrého barvivo, ale ono v ní nakonec díky vrozené kyselosti jejích buněk stejně zčervená. Proto modrá růže může jen těžko vzniknout náhodnou mutací a klasický zahradník nemá prakticky šanci ji vyšlechtit. V rostlině růže se toho musí odehrát opravdu hodně, aby nakonec zmodrala. I GM modrá růže je spíš jen modro-fialová. Na šmolkově modrou růži si ještě počkáme.
A proč ta obliba a fascinace? Nevím. Můžu jen hádat. Modrá růže byla pro zahradníky mnohem nedostupnější než modrý Mauritius pro filatelisty (tam to byla „jen“ otázka peněz). A tenhle nedosažitelný cíl láká, fascinuje. Je to jako perpetum mobile pro domácké vynálezce. Tisíckrát četli a slyšeli, že to prostě nejde, že to odporuje přírodním zákonům. A stejně jdou po hlavě do toho. Podle mě je modrá růže symbolem touhy člověka prorazit bariéru nemožného. Popularita nezvyklé barvy květů je podle mě i projevem určité extravagance. Říká se, že Oscar Wilde nosil v klopě zelený karafiát. Ten nebyl pochopitelně výsledkem genetické modifikace. Wilde si zelené karafiáty vyráběl tak, že stavěl na noc karafiát s bílým květem do zeleného inkoustu. Ostatně naši květináři takhle taky barví růže na modro. Já myslím, že se Oscar Wilde královsky bavil tím, jak na ten jeho zelený květ v klopě všichni civí. A dneska by si asi s podobnými pocity kupoval buď „černý“ Moon Dust nebo modrou růži.

(pokračování)

Jedná se o úryvek sbírky rozhovorů Než přijde vakovlk, jejíž vydání se chystá v nakladatelství Dokořán, http://www.dokoran.cz

autor Pavel Houser