Jonathan Kingdon a jeho tým z Národního muzea v Keni a z Oxfordské univerzity nyní objevili zajímavou zvláštnost těchto tvorů: Chlupáč jako jediný (známý) savec používá k ochraně před predátory smrtelný jed rostlinného původu. Jde o látku z kůry stromu Acokanthera zvanou ouabain, kterou východoafričtí lovci mj. tradičně napouštějí také hroty svých šípů; v menších dávkách se může ale používat i jako lék na srdce.
Ne že by žádní jiní savci jedovatí nebyli (např. ptakopysk nebo štětinatec patřící k hmyzožravcům), ti si ovšem toxiny vytvářejí sami.
Vědci měli již dlouho podezření, že chlupáč je jedovatý. Soudili tak z toho, jak vystavuje dravcům své černobíle zbarvené boky, nadto bylo známo, že psi honící chlupáče následně často onemocněli nebo zemřeli. Jenomže v zajetí se u těhle tvorů podobných křečkům žádná jedovatost neprojevovala.
Nyní se výzkumníkům konečně podařilo přistihnout ve volné přírodě chlupáče s větvičkami a kořeny stromu Acokanthera. Zvíře si nevšímalo plodů ani listů, ale žvýkalo kůru a plivalo ji tak, aby sliny ulpěly na chlupech na bocích. Tyto chlupy mají navíc speciální strukturu, která umožňuje rychlé vstřebání jedu. Neví se ale, jak to chlupáč dělá, že se ouabainem při žvýkání sám neotráví.
Chlupáč má vyjma boků tvrdou kůži i pevnou lebku, takže když tento arzenál doplní jedem, je – alespoň na svou velikost myši – před predátory poměrně dobře chráněn. Černobílé boky také nemusí být náhodou, ale něčím na způsob varovného zbarvení…
