O Třetí říši byla již napsána celá řada knih. Málokterá se ale zabývala vztahem nacistů k přírodě a zvířatům. Přitom tento vztah byl pro samotnou nacistickou ideologii jedním z ústředních témat, které pak dalekosáhle ovlivňovalo vlastní chování říšských Němců ve veliké šíři – od postoje k domácím mazlíčkům přes ochranu krajiny až po "očistu" árijské rasy od Židům.
A pávě chování ke zvířatům a vůbec postoj k přírodě je obsahem velmi zajímavé knihy kanadského historika a lingvisty Borii Saxe Zvířata ve Třetí říši.
Boria Sax znovu otevírá v celé šíři téma, které není jen věcí historiků, ale musí nutně velmi zneklidňovat ty, kteří mají rádi přírodu a touží ji chránit. Jde o paradoxní spojení citlivého zájmu o přírodu (a její ochranu) ze strany nacistické Třetí říše na straně jedné a stejně nelítostného vyvražďování lidí na straně druhé. Jak jde dohromady holocaust a vyspělá ochrana přírody?
Právě řada dnešních idejí spojených s ochranou přírody je svým způsobem odvozená z tehdejších německých myšlenek. A to díky celé řadě přímých i nepřímých pokračovatelů. Např. jeden z tvůrců severoamerické ochrany přírody, známý Aldo Leopold, se vyučil právě ve třicátých letech v Německu.
A netýká se to jen idejí ochrany přírody, ale i vědeckých myšlenek jako takových. Dodnes např. čteme o obdivujeme díla Konrada Lorenze, který současně byl členem NSDAP a aktivně se podílel na rasových komisích. Jeho i Leopoldova láska k volné, divoké přírodě má často mnohem temnější pozadí, než si připouštíme.
Kniha sama sleduje danou problematiku z mnoha úhlů již proto, že je v zásadě sbírkou textů publikovaných separátně. Pokusím se proto soustředit pouze na některé aspekty – především zdroje nacistického přístupu k živé přírodě a z nich pak plynoucí konkrétní vztahy ke zvířatům a lidem. Ke své vlastní lítosti tak pomíjím zajímavá témata jako je nacistický kult smrti a krve, který také vyplýval z jejich pojetí přírody. Je zde i celá řada kapitol, které z prostorových a obsahových důvodů nebudu zmiňovat a která celou tematiku rozšiřují: pasáže věnované konkrétním zvířatům, jako je vepř či kůň a která také hrála významnou roli v nacistické mytologii a ideologii.
Jak již jsem zmiňoval výše, vztah nacistů k přírodě byl jednou z jejich zásadních orientací ve světě a zdaleka přesahoval rámec pouhé ideologie. Vytvářel se velmi dlouho a komplikovaně a přispěla tu svými díly filosofie, věda i mytologie.
Už v německém romantismu se objevuje skepse k civilizaci a jejím "výdobytkům". Najednou začíná být kultura a civilizace vnímány, po vzoru Rousseauově, spíše jako úpadek oproti přírodnímu stavu a člověk civilizovaný jako degenerovaný vůči člověku přírodnímu. Je objevena a obdivována příroda ve své svobodě, volnosti a divokosti. To je jeden ze silných momentů vztahu nacistů k přírodě – divoká zdravá příroda je nadřazena upadlé chorobné civilizaci. Sami se pak identifikují s touto divokou, často nelítostnou přírodou a považují se za ty, kteří přicházejí očistit degenerované lidstvo.
Často se hovořilo v této souvislosti o paralelách mezi domestikovanými a divokými zvířaty. Lidstvo jaksi začalo v procesu autodomestikace degenerovat, stejně jako zdegenerovalo např. domácí prase vůči divokému. A právě celá řada německých vědců, mj. Konrad Lorenz, poukazovala na úpadek lidstva, degeneraci, kterou zapříčinila "přílišná" kultura a civilizace, jakési "přešlechtění". Ostatně, srovnejte divočáka a domácí prase nebo vlka třeba s pekinézem či krysaříkem.
Poukazovalo se na hluboké kořeny německého vztahu k přírodě a krajině, sahající do dávné pohanské minulosti, kdy Germáni žili v lesích, uctívali přírodní božstva a žili s přírodou v harmonii. Tento stav narušila až civilizace, která se neúspěšně (v podobě římských legií) snažila podrobit si divoké a barbarské Germány. Podařilo se jí to však v pozdější podobě židovsko-křesťanské kultury. Toto pojetí jakéhosi "Zlatého věku" dále posilovalo nenávist k "civilizovaným" a zdegenerovaným národům, jako byli především Židé, pohrdání se ale týkalo i "přecivilizovaných" Francouzů. specifickou skupinu pak tvořili zdegenerovaní jedinci uvnitř vlastní árijské rasy – fyzicky handicapovaní a mentálně retardovaní či homosexuálové.
V Německu se najednou jakoby z temnot vynořili staré, křesťanstvím násilně potlačené mýty, které nabyly vrchu v často bizarních a děsivých podobách. Identifikace sama sebe s vlky ze strany nacistů nebyla jen jakýmsi propagačním nátěrem, ale hluboce sdíleným přesvědčením. Vlk se stává ve své nelítostnosti, krvelačnosti, ale zároveň svobodomyslnosti i schopnosti sdílet societu skutečným totemovým zvířetem. (Vztah k orlům Sax tak podrobně nezkoumá). Sami sebe ztotožnili s dravcem, ostatní s kořistí.
Současně ale byla vysoko hodnocena i některá domácí zvířata, která kromě rozměru spolupracovníků a kolegů ve společném úsilí i boji nabývala totemických podob. Takovým zvířetem byl kůň nebo čistokrevný pes, nejlépe vlčák.
Příroda ale byla vnímána nejen jako divoká a nebezpečná, ale současně i jako místo řádu. Řádu, který člověka přesahuje a kterému se má podrobit, i když může být k jednotlivci krutý. Tento řád je hierarchický i poskytující svobodu zároveň, pečující o svá stvoření i krutý k nedostatečným. Lidstvo je pouhou součástí tohoto řádu a civilizace je něco, co tento řád porušuje.
Na vnímání přírody a místa člověka v ní se ovšem nepodíleli jenom romantické ideje a obrozená mytologie, ale i filosofie (Nietzche aj.) a především věda.
Nenechme se mýlit dnešním pohledem na vědu jako něco zcela objektivního a nezávislého na dějinách či národnosti. opak je pravdou, a zejm. v 19. století se vytváří v každé oblasti určitá specifická větev vědy, především biologie, charakterizovaná metodami, tématy, organizační strukturou i chápáním svého smyslu. Po druhé světové válce však byla německá větev vědy na většině území převrstvena tou anglosaskou.
Německá přírodověda, zejm. biologie byla velmi skeptická k pouhému mechanicistickému pojímání světa. Zdůrazňovala v různých podobách naopak organičnost a živost přírody. Zvířata nebyla žádnými descartovskými stroji, byť komplikovanými, jak hlásal mechanicismus, ale svébytnými, cítícími bytostmi. Není náhodou, že zakladateli etologie byli právě vědci z oblasti německé vědy – Heinroth, Tinbergen, von Frisch a Lorenz. Živost se přisuzovala celé zemi, krajině a lidé tvořili pouze jednu její součást. Nacismus rozhodně byl proti antropocentrismu.
Člověk byl naopak součástí krajiny, a to do takové míry, že příbuznost byla chápána spíše jako geografickou záležitost – Němci byl příbuznější německý les a v něm žijící bytosti než nějaký vzdálený národ lidí. Odtud také další vnímání nedostatečnosti, nelidskosti Židů (a Cikánů) jako národa bez krajiny, bez vztahu k ní.
Nebyla to ale jen německá, zejm. vitalistická, biologie, co přispělo k "nacistickému pohledu" na přírodu. Byl to též z Anglie pocházející darwinismus, který líčil přírodu jako bitevní pole, jako neustálý boj o život, ve kterém zvítězí silnější a lepší. I nacisté se ztotožnili s takovým vnímáním světa a své výboje a vraždění často vykládali jako důsledek boje o život či normální přírodní proces, ve kterém ten silnější likviduje slabšího.
Věda umožnila ještě jednu věc, jak správně Sax upozorňuje – představit řadu jevů sociálních a politických jako čistě vědecké, lékařské a hygienické. Likvidace jiných národů, ale i mentálně retardovaných či postižených se stala de fakto problémem lékařské techniky a hygieny. A věda i technologie byla u Němců na vysoké úrovni.
Z výše uvedených myšlenkových zdrojů pak vyplývá přístup nacistů k přírodě v praxi – zvířatům, krajině a pohříchu i lidem. Vzhledem k obrovské důležitosti, jakou příroda hrála v nacistické ideologii se jí pochopitelně věnovala velká péče a pozornost. Nacistické zákonodárství bylo a v zásadě i dodnes je k ochraně přírody jedno z nejvstřícnějších. Z idejí zdůrazňující hodnotu divokosti a "původnosti" pochopitelně pramenila velká snaha chránit přírodu v jejím divokém stavu. Zejména lesnictví zde hrálo velkou roli se snahou vytvořit enklávy divokého, původního, "germánského" pralesa. V tomto smyslu byly zakládány nové rezervace, ba plánovalo se dokonce na dobytých územích vytvoření rozsáhlých, přirozených území. Hitler prý chtěl za tímto účelem vysídlit celou Ukrajinu a zřídit zde obrovitou rezervaci s původní přírodou.
S tím souvisela i velmi přísná ochrana divokého zvířectva a snaha znovu vrátit do volné přírody šelmy, zejm. vlka, v té době na samotném území Německa prakticky vyhubeného.
Z těchto východisek pak čerpal i zakladatel ochrany původní přírody a krajiny v USA, Aldo Leopold. Ten sice nijak nepropagoval ideje nacismu, ale řadu svých myšlenek přejal od německých lesníků, tehdy nejpokročilejších na světě.
Stejná přísná ochrana, jaká se týkala divoké zvěře se ale týkala i domácích a užitkových zvířat. Byla snaha minimalizovat jejich utrpení, což se týkalo i zvířat používaných jak ve velkochovech tak při vědeckých experimentech. Pokusy na živých zvířatech byly až na pár výjimek prakticky zakázány a tvrdě postihovány.
Nevídaný byl také požadavek chránit zvířata a přírodu ne z nějakých pro člověka výhodných důvodů, ale "pro ně samé". Zvířata přece nejsou žádné stroje, mají vlastní pocity a city a utrpení se jich také dotýká. Ne tedy žádné strojky mechanicistů, které prostě při bití a řezání vydávají zvuky jako varhany, jak hlásal už Descartes. Byl znám citlivý vztah mnoha vrcholných nacistů ke zvířatům, Hitler a část nacistické špičky, jako např. Goebbels, Himmler či Hess byli vegetariány.
Láska a citlivý přístup se ale paradoxně týkal jen "německých" zvířat, určitých ras. Existovala i kategorie "židovských" zvířat, která měla být pokud možno bezbolestně utracena. A takto mělo být naloženo i s "nečistou" židovskou rasou. I doprava "správně narozených" zvířat musela probíhat za přísně sledovaných a dostatečně pohodlných podmínek, zatímco se nepohodlní lidé často umačkali v transportech smrti.
Je zajímavé, jak se nacisté ve svých činech a myšlenkách inspirovali velkochovy a vůbec šlechtitelstvím. Není náhodou, že hlavní ideolog říše Himmler byl původně chovatelem drůbeže. Podobné praktiky pak byly aplikovány i na lidi – Židé byli jako drůbež koncentrováni do táborů připomínající velkochovy a pak "bezbolestně" zabíjeni – ve velkém a mechanizovaně. Stejně tak se ale nacisté pokusili vytvořit nového německého člověka, tak, jako se šlechtí zvířata, v programu Lebensborn. Vybrané samice-Árijky tu byly anonymně oplodňovány zdatnými samci-Árijci a měly dát vzniknout novému pokolení ideálních Germánů.
Při tom všem hrůzyplném mechanizování smrti současně byl ale stále pociťován princip organičnosti a komplexnosti živého světa. Člověk, Němec, byl pociťován jako integrální součást, částečka, obrovského živého těla druhu, ba dokonce celé německé krajiny. Na každou osobu bylo pak pohlíženo z této perspektivy – a jedinec se vždy musel celku podřídit, ba se za něj obětovat.
Mezi silné stánky knihy patří snaha o uchopení problémů z různých stran i úrovní popisů. Teoretická východiska jsou doplněna na příkladech z praktického nakládání s lidmi i zvířaty. Můžeme dobře vidět jak je určitý názor nebo přístup výslednicí dlouhého historického vývoje může se na něm podílet filosofie, náboženství, umění, věda, technologie či zkušenosti z praktické činnosti, např. ze zemědělství. Velmi podnětné jsou příklady především vědecké oblasti. Rádi se díváme na vědce jako čisté bytosti přispívající k povznesení lidstva a právě na nacistických vědcích vidíme, že tomu tak zdaleka není. Věda sama je považovaná za jakési světlo, "spasitele" lidstva, nechceme ale vidět, že nás může zavést i do pekel.
Dobře také Sax ukazuje, že i takzvaně překonané formy myšlení, jako je myšlení magické či mytologické se mohou stát velmi živými a jejich aplikace může být nepředvídatelná.
Snad jen trochu kritiky k detailům vydavatelským: stálo by za to, aby text přečetl ještě nějaký odborník na biologii a opravil například překlady Lorenzových děl na znění jejich českých, obecně známých, originálů. Totéž se týká i názvů dalších česky vyšlých děl. Také některé formulace by stály za revizi. To se možná týká ale už i samotného autora, vždyť např. tvrzení, že nástroje používají i zvířata od šimpanzů po krávy (s. 183) jistě není správné.
Jedná se však spíše o detaily. Knihu je určitě možné doporučit čtenářům širokého spektra – jak zájemcům o historii či vědu, tak i milovníkům přírody a zvířat. Ne proto, aby zjistili, že ideje ochrany přírody jsou jednou provždy zdiskreditované, to by byl nesmysl. Spíše pro zamyšlení nad mnoha motivy, které k našemu vztahu k přírodě vedou a nad některými nebezpečnými důsledky, které z toho mohou plynout. A naopak ukázat i jiným lidem, že naše chování ke zvířatům např. ve velkochovech či laboratořích je často pak i inspirací k chování vůči lidem. Jak Sax podotýká, je-li někdo milovníkem přírody a zvířat, nevyplývá z toho automaticky stejný vztah k lidem. Ale chová-li se někdo necitelně a surově ke zvířatům, pak se tak většinou chová i ke všem svým bližním.
Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. nakl. Dokořán, Praha 2003, s. 256, doporučená cena 265,- Kč
