Mikrobiologové ze Silver Spring Armed Forces Health Surveillance Center v Marrylandu a dalších institucí přišli s tvrzením, že strach z příští pandemie řešíme výzkumem nesprávným směrem. Namísto posedlosti ptačí chřipkou apod. by se mělo více investovat do výzkumu antibiotik. V letech 1918-1919 totiž sice opravdu došlo k tomu, že se světem přehnal chřipkový virus („španělská chřipka“), většina obětí nicméně podlehla zápalu plic. Chřipkový virus sám o sobě by sám o sobě většinou způsobil jen mírnější onemocnění.
Samozřejmě je těžko oba patogeny od sebe oddělit, respektive říct, který je ten hlavní: chřipkový virus hubil buňky v dýchacím traktu a tím otevřel cestu k invazi bakterií. Nicméně v roce 1918 se lékaři rolí bakterií údajně prakticky nezabývali. Podle autorů nového výzkumu by v případě smrti na chřipku většina lidí umírala do 3 dnů, k tomu však docházelo v minimu případů, častější byla smrt za týden až za dva, což právě odpovídá průběhu zápalu plic.
Průzkumy tehdejších vojenských lékařských záznamů údajně také ukazují, že smrt přednostně kosila nové rekruty, kteří nebyli adaptováni na místní podmínky. To také příliš neodpovídá pandemii zmutovaného chřipkového viru, na něj by nebyl adaptován nikdo.
(Každopádně virus chřipkové pandemie byl z mrtvých těl nedávno izolován, takže by neměl být problém s experimenty.)
Zdroj: New Scientist
Poznámka: Člověka jistě napadá řada korekcí/námitek (i když nikdo nebyl adaptován, u nových rekrutů se k tomu ještě přidružil stres). Chřipkový virus byl nicméně dle výše uvedeného názoru podmínkou nutnou, nikoliv však dostatečnou. Autoři výzkumu mají hlavně na mysli, že když si představujeme příští pandemii, spojujeme ji kdovíproč spíše s viry než s bakteriemi.
Viz také:
Proč nejsou všichni parazité nakonec hodní?
Viry nejsou jen nepřátelé
