O kouscích, které ovládají parazité, se již na tomto serveru psalo několikrát. Taktéž i o tom, že parazity můžeme chápat jako hybné síly evoluce, parazitismus snad stojí u kořenů vzniku eukaryotní buňky i sexuálního rozmnožování.
viz např.
Co s námi mohou provést parazité
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/92247BC723A20ED4C1256E970048C1FD
Proč nejsou všichni parazité nakonec hodní
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/822E7015D53270B5C1256E970048C246
Proč jsou samci tak krásní
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/9154F873CD137199C1256E970048C718
Příběhy o parazitech: Díky nim existuje tělo i sex i člověk sám?
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/CF8CA14F209127CAC1256E9700489D13
Carl Zimmer ve své knize Vládce parazit jde ovšem ještě dále. Většina známých druhů je parazitických (terminologicky se mezi parazity někdy neřadí bakterie a viry, a to bez ohledu na jejich způsob života, i tak ale parazité převládají). Když rozlišujeme třeba vodní a suchozemské prostředí, zapomínáme na to vůbec nejčastější, kdy organismy žijí uvnitř jiných organismů.
Vnitřní prostředí organismů má řadu specifických vlastností; předně je zde větší koncentrace potravy, parazit tedy obvykle nemusí mít složitý biosyntetický aparát či metabolismus. Jenže z toho se nedá tak úplně odvodit ona tak často zmiňovaná druhotná jednoduchost parazitů – oproti prostředí venku je totiž vnitřek organismu dosti nehostinný, neustále bombardovaný agresivními trávicími chemikáliemi i imunitním systémem. Parazit nemá život „jednoduchý“ ve smyslu „snadný“ – jednoduchost spočívá spíše v míře předpověditelnosti jeho prostředí (což už naznačuje r strategii a snahu o produkci maxima potomstva).
Lev může mít jen těžko „natvrdo zadrátováno“, že pro získání potravy je třeba vždy běžet chvíli doprava a pak rovně. V hostitelském organismu jsou naproti tomu orgány uspořádány s mnohem větší pravidelností. Parazité se tedy vesměs nepotřebují nic učit, nepotřebují nervovou soustavu – prošplhají vždy třeba kůží do vlásečnice a krevním řečištěm až do jater. Zatímco nika zvířete bývá určena poněkud vágně (lev žije ve stepi), parazit ji může mít určenou mnohem detailněji – najdeme ho třeba vždy ve druhém článku levého mravenčího tykadla, přičemž stejný článek pravého tykadla obývá jiný druh.
Zajímavé ale je, jak/podle čeho se vlastně parazité v organismu hostitele orientují. Nejobvyklejším způsobem orientace v živočišné říši je pohyb po gradientech koncentrací určitých látek. To ale v organismu často selhává – jednotlivé oblasti jsou relativně homogenní/promíchané, od sebe ale naopak izolované. Uprostřed mozku nemá parazit k dispozici žádný gradient, který by mu říkal, jakým směrem jsou játra (jednou z výjimek je třeba teplota – povrch těla bývá ve dne a v noci různě teplý – někteří parazité to dokáží rozpoznat a šíří se pak ven z těla třeba pouze v noci). Parazité tedy často reagují na určitý chemický signál „digitálně“ – pokud signál neregistrují, čekají, nebo se pohybují náhodně. Tak třeba parazit může lézt pořád rovně po vnitřku (uzavřené) břišní dutiny, až najde hledaný orgán. Jiní parazité se nechávají sem tam vozit krví (v plicích vždy přestoupí do tepenné části), dokud se nesetkají s určitou látkou, která jim řekne, že jsou tam, kam mají namířeno.
Zdroj: Carl Zimmer: Vládce parazit, Paseka, Praha, 2005, http://www.paseka.cz/80-7185-685-1.html
Poznámka: Ke knize se na Science Worldu ještě vrátíme.
