V červnovém vydání časopisu Vesmír (http://www.vesmir.cz) se objevil velice zajímavý článek Adama Petruska „Lodivodi“. Pojednával o rybách sledujících svého hostitele.
Nemusí se přitom jednat o parazity, ale třeba i o symbionty (často se živí jako koprofágové, tedy výkaly svého hostitele). Některé ryby se třeba chrání před predátory tak, že se ukrývají mezi chapadly obřích medúz (obří medúzy jsou větší, alespoň co se týče délky chapadel, než mnohem populárnější obří hlavonožci).
Zajímavé je, že tyto ryby se nemusí na své hostitele přichytávat, ale mohou plout na vlně, kterou vytváří velká ryba – před ní. Lodivod mořský (Naucrates ductor) takto přišel ke svému jménu, skutečně to může vypadat, jako by loď vedl.
Jiné ryby zvané štítovci se na svém hostiteli naopak přichycují (speciálním přísavným diskem fungujícím na principu podtlaku). Dokáží se držet tak pevně, že to vedlo ke vzniku různých pověr – třeba že štítovec může přichycením zastavit loď, dokonce se může chytat i zlatých věcí na mořském dně, takže by jeho prostřednictvím mohlo jít těžit zlato. Štítovec se ale ve skutečnosti dá použít neméně kuriózně – k lovu. Uvázaná ryba je vypuštěna do moře, kde se pevně přichytí na kůži žraloka či krunýře želvy, a kořist je pak tažena k lodi. Štítovec tedy funguje podobně jako harpuna. Domorodí rybáři v Tichém oceánu či v Severní Austrálii takto štítovce také skutečně využívali.
Zdroj: Adam Petrusek: Lodivodi (Vesmír 6/2006)
