Na pohled to působí divně, strom je přece mnohem větší než cosi titěrného na mořském dně u pláže. Strom ovšem má ukládat uhlík většinou ve formě dřeva, zatímco pobřežní louky deponují velké množství uhlíku „pod sebe“ – do půdy dna. Zde je vázán mnohem stabilněji než v půdě pod stromy, kde si na něm rychle pochutnají další organismy a zase ho vydýchají. Naopak třeba pode dnem Středozemního moře se nacházejí rozsáhlé, až metry silné depozity uhlíku, vázané zde víceméně trvale, nebo alespoň na řádově stovky až tisíce let.
Výsledně, ačkoliv pobřežní louky zabírají jen relativně malou plochu, jejich příspěvek k ukládání uhlíku nelze podceňovat. Navíc mají i další pozitivní vliv, chrání pobřeží před bouřemi/vlnobitím, fungují jako základ ekosystému zahrnujícího i celou řadu ryb a dalších velkých živočichů.
Pobřežní louky poškozuje dnes zejména znečištění a bagrování dna. Může se (z pohledu koloběhu uhlíku) jednat o větší problém, než se zdá. Kdyby se je naopak podařilo rozšiřovat nebo obnovovat, začaly by uhlík ukládat velmi rychle.
Článek na toto téma vyšel v Nature Geoscience.
Zdroj: Phys.org
Poznámky:
– V originále seagrass, doslova nejspíš chaluhy/řasy. Mělo by se nicméně jednat o skutečné „mořské trávy“, tj. kvetoucí rostliny; i když rostliny kvetoucí pod hladinou slané vody jsou vzácnější než v případě vody sladké.
– Zde třeba možné využití geneticky modifikovaných rostlin, které by dokázaly růst i ve znečištěných ústích řek? Tam by navíc dostávaly velké množství dalších živin…
