Slovo mem (anglicky meme, v tomto jazyce vyslovováno jako mím) s sebou nese celou řadu jazykových asociací. V angličtině, stejně jako v češtině, se jedná o parafrázi výrazu "gen". Stejně tak zde existuje vazba na anglické slovo memory (paměť) a řeckého boha nápodoby, Mima.
A co náš výraz vlastně znamená? Mem může být nějaký popěvek, počítačový virus, náboženství, věta, módní doplněk nebo třeba způsob, jakým se drbete na nose. Taková definice "výčtem prvkům množiny" nám však příliš neřekne.
Začněme tedy poněkud ze široka. Svět kolem nás se skládá z věcí, které se neustále proměňují. Některé struktury jsou stabilnější než jiné a lze předpokládat, že s těmi stabilnějšími se budeme setkávat častěji. Pak zde ovšem existuje speciální kategorie objektů, které označíme replikátory. Takový replikátor si svou existenci uchovává nejen tak, že je nějak "sám o sobě stabilní", ale i tím, že v prostředí kolem sebe může vytvářet vlastní kopie.
V chemické mluvě bychom to mohli klidně označit jako autokatalytický proces, kdy nějaká látka svou přítomností podporuje průběh reakce, při které ona sama opět vzniká. Jde tedy obecně o proces zpětné kladné vazby. Taková autokatalýza na trochu jiné úrovni funguje i leckde jinde než v to, co označujeme jako chemické reakce: Pokud vhodíte do nějakého roztoku zárodek krystalu, mohou dosud rozpuštěné molekuly začít krystalizovat právě kolem tohoto zárodku. Nebo jiný příklad: Čím víc počítačů napadne nějaký počítačový virus, tím rychleji se bude dále šířit, vytvářet své kopie. Neboť počítačové viry mají opět vlastnosti replikátorů…
Asi je jasné, že příkladem struktur schopných replikace jsou i živé organismy, přesněji řečeno jejich nukleové kyseliny (geny). Nukleová kyselina je dobrým příkladem takové autokatalytické reakce, když se kolem jejího vlákna vytváří její komplementární kopie (tady pro úplnost však dodejme, že věc není tak jednoduchá, protože k celému procesu potřebujeme obvykle ještě bílkovinné enzymy — jde tedy spíše o přiblížení). Nukleové kyseliny spolu jakoby soupeří o existující organickou hmotu a spor se vede o to, kopie čeho (koho :-)) z ní budou poskládány.
Výklad pojmu mem je v tuto chvíli už víceméně jasný. Jedná se o jakousi psychickou strukturu schopnou vlastní replikace. Může jím být nakažlivý hit z rádia stejně jako nějaká filozofická či náboženská myšlenka. Oním "substrátem", o který memy soupeří, jsou pak lidské mozky, místa v knihovnách a na pevných discích, strojový čas počítačů či prostor na titulních stránkách deníků…
Příslušné odvětví, které se memy zabývá, je označováno jako memetika. Někteří ji mají za seriózní vědu, jiné spíše za metaforu a odpůrci ji pak rovnou označují za coctail-party science.
Jak však poznamenává autor tohoto pojmu Richard Dawkins, když si zadal tento výraz do internetového vyhledávače, musel z množství odpovědí minimálně uznat, že slovo mem se stalo velmi úspěšným memem… 
A navíc: existuje zde celá řada praktických důsledků celé vědy. Tímto způsobem lze ukázat, že ač současná kultura původně vznikla na biologickém základě (řekněme na genech), nyní již funguje na odlišných principech. Díky memetice lze vysvětlit řadu fenoménů, s nimiž se klasický darwinismus může jen těžko vyrovnat, například existenci celibátu v lidské kultuře. Zavedení pojmu mem tedy není nějaké nadbytečné nebo pouze metaforické,teorie má velkou vysvětlovací hodnotu.
A zcela praktický důsledek může mít memetika i z hlediska osobního života: Naše geny se během několika generací v populaci beze zbytku rozpustí, nemusí to však nutně platit pro memy. Existuje kolem nás celá řada dokladů, že prostřednictvím memů lze dosáhnout jisté, byť omezené formy nesmrtelnosti — svědčí o tom příklady celé řady umělců, filosofů, vědců i náboženských vůdců…
Pojetí věčnosti je samozřejmě individuální, stejně tak otázka, v jakém vztahu jsme vlastně my/náš mozek/naše "duše" k oněm memům. Tyto poměrně speciální problémy budou námětem pro další články na našem serveru.
