Otázkou neexistence kola v přírodě se zabýval Richard Dawkins v Příběhu předka. Jako výjimku Dawkins uvádí pohybový aparát některých jednobuněčných organismů. Bakterie Rhizobium se pohybují pomocí kola, resp. lodního šroubu složeného z bičíků.
Tomu, aby se třeba vlk namísto tlap pohyboval na kolech, ovšem stojí v cestě celá řada překážek, které zde Dawkins podrobně rozebírá.
V přírodě zřejmě nejsou dostatečně pevné povrchy. To by se nejspíš dalo nějak vyřešit, ovšem proč by nějaké zvíře mělo ztrácet energii budováním silnic? Vždyť by z nich pak profitovali i ostatní, kteří by žádné úsilí nevyvíjeli, a v přírodním výběru by poté podobné „altruistické“ chování zaniklo. I na tuto námitku se dá ještě odpovědět, třeba by pevné cesty vznikaly nějak mimochodem (sloni udupávající povrch pod sebou) nebo by je budovali tvorové žijící kolektivně. Kola by pak mohla dávat výhody třeba teritoriálním živočichům – než neustále obíhat a kontrolovat vlastní revír, možná by bylo pohodlnější ho objíždět.
Nicméně zde zůstává ještě jeden, asi nejvážnější problém. Jak by vůbec takové kolo bylo anatomicky uspořádáno? Kolo by od zbytku organismu muselo být de facto odděleno, jenže jak by se pak vyživovalo? Cévy by se při projížďce měly tendenci beznadějně se zamotat a potrhat.
Teď se ale na problém zkusme podívat z jiné strany. První „pevná“ kola vozů s jediným otvorem uprostřed pro osu byla poměrně rychle nahrazena technologicky výhodnějšími koly s paprsky – loukotěmi. Nedaly by se končetiny živočichů a jejich pohyb srovnat právě s tímto pokročilejším typem kola? Tak alespoň uvažuje Adrian Bejan, profesor mechanického inženýrství z Duke Pratt School of Engineering.
Dokonce lze podle něj uvažovat, že právě další redukce počtu končetin umožňuje efektivnější a rychlejší pohyb (na rozdíl dejme tomu od stonožky), což zase dovoluje organismům dosahovat větších rozměrů. (Mohl by se slon pohybovat na 100 nohách?) Bejan dokonce soudí, že v přírodě existují i obdoby „převodů“. Člověk ani kůň nemění svoji rychlost úplně plynule, i přes existenci mezistupňů můžeme použít dělení na chůzi a běh, respektive cval, klus a trysk (odlišují se nejen samotnou rychlostí, ale i pokládáním končetin a výškou, do které se pohybující odráží).
Zdroj: ScienceDaily
Poznámka: Dawkins cituje jedno z možných, byt fiktivních řešení klasického kola. Cituje knihu P. Pullmana Jeho temné esence. Zvíře zvané mulefa zde skutečně jezdí na kolech, které si však nenechala vyrůst sama, takže nemusí vyživovat tkáň a problém s cévami odpadá. Kolo není původně součástí organismu, ale vytvářejí je stromy. To si lze představit docela dobře, stromy i jiné rostliny přece vyvíjejí složité strategie, jak přimět živočichy k šíření jejich semen. Strom by třeba vytvářel obří placaté plody, semena by se nacházela v dužině, kterou by zvířata sežrala. Zůstalo by tedy (snad) funkční kolo. Pointa je v tom, že přírodní výběr by mohl tlačit stromy k produkci plodů hodících se pro kola stále lépe, protože zvíře využívající lepší kolo by se dostalo dál, a přitom by tedy do větší vzdálenosti také šířilo semena stromu.
