Paradoxně právě fakt, že člověk není šelma uvyklá lovit kořist, je podle Konrada Lorenze jednou z hlavních příčin konfliktů mezi lidmi navzájem. Nemáme dostatek mechanismů regulujících vnitrodruhovou agresi.
Šelmy, disponující "od přírody" vražednými nástroji, mají také patřičně vybavené mechanismy, jak s těmito zbraněmi zacházet. Prakticky nikdy se nestane, že by se vlci či lvi navzájem zahubili – alespoň ne omylem.
U člověka však, především od chvíle, kdy začal vyrábět nástroje, mezidruhové střety končí tragicky mnohem častěji. Lorenz uvádí, že jsme vlastně v pozici holuba, kterému by byl jakousi podivnou mutací náhle propůjčen zobák krkavce. Pokud se lidé navzájem museli uškrtit, existovala řada možností, jak dát najevo podřízenost a nejspíš získat odpuštění. U pěstního klínu či pistole takové mechanismy selhávají.
Dokonce i kanibalismus, tak rozšířený u člověka od počátků jeho dějin, se u velkých šelem prakticky nevyskytuje.
je zde ještě jeden problém: Ve chvíli, kdy se vnitrodruhová agrese objeví, může dojít i k selekci, která upřednostňuje takovou vlastnost (samozřejmě až do jisté míry, nelze zcela vybíjet partnery/partnerky a potomky). Zdá se, že právě k takové kladné zpětné vazbě došlo i u člověka. Jsme potomky agresivnějších pralidí – zde se nutně vybaví i odkaz na možnost, že se naši předkové postarali i o násilný konec posledních neandrtálců, to bychom se však dostali někam jinam.
Je dokonce možné, že u některých etnik je vnitrodruhová agresivita zakódována i geneticky více než u jiných. Psychiatr Sidney Margulin uvádí, že k podobnému jevu mohlo dojít u prérijních Indiánů skupiny Ute (společně s Aztéky tvoří širší "nadrodinu" Uto-Aztékové). Ti žili několik staletí v neustálých válkách s evropskými přistěhovalci i okolními indiánskými kmeny a zdrojem jejich obživy byla vesměs loupež. Za těchto podmínek může být, především v relativně malé populaci, selekce extrémně rychlá a tvrdá.
Dnes se pak u Indiánů Ute následkem zřejmě částečně genetické dispozice objevuje nejenom statisticky vyšší násilná činnost, ale také dopravní nehody (zde je souvislost s agresivitou opět zřejmě bezprostřední). Aby vůbec kmen Ute přežil, musely se vyvinout regulační mechanismy – vůči ostatním příslušníkům kmene se Indiáni naopak chovají extrémně smířlivě.
Lorenz dokonce přichází s hypotézou, že Freudem definovaný pud smrti je pouze následek nemožnosti odreagovat si agresivní sklony (v tomto ohledu však byly Lorenzovy názory mezitím podstatně revidovány – kniha přece jen původně vyšla už v 60. letech).
(Zdroj: Konrad Lorenz: Takzvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992)
Poněkud problematický případ Indiánů Ute každopádně ukazuje na další vlastnost lidských skupin, kterou máme společnou i se šimpanzi (či potkany). Vnitrodruhová agresivita bývá často minimalizována v rámci jedné skupiny, ale o to silněji se projevuje mezi skupinami "cizími". Šimpanzi se takto dopouštějí příležitostně doslova vyvražďování sousedních tlup – na rozdíl od potkanů není přitom šimpanzí ani lidská tlupa nutně jedinou velkorodinou, příbuzenské vztahy mohou být složitější. Definice my-oni může být např. memetická.
(Výše uvedený popis není hodnotící – nemělo z něj vyplynout, že loajalita k určité skupině je něčím špatným.)
