Představte si, že kolem vás po kolejích pojede letadlo. To je očividně situace zvláštní, nestandardní. Otázkou je, zda takový jev ihned a přednostně zaregistrujeme, nebo spíše mentálně nějak upravíme, "znormálníme" třeba do podoby trochu zvláštního vlaku.
Testy s dobrovolníky prokázaly, že primárně rozpoznáváme zřejmě skutečně věci patřící do kontextu. Pokud je na počátku sady obrázků kuchyně a následovat bude bochník chleba, poštovní schránka a buben (přesně tyhle předměty prý byly použity v testu :-)), účastníci průzkumu si přednostně zapamatují, že viděli chléb.
Oko i mozek provádějí obrovské množství různých korekcí, často už na nevědomé úrovni. Když vedle silnice uvidíte značku s nápisem Strop, velká většina řidičů ji přečte jako Stop a chyby si vůbec nepovšimnou.
I za šera, kdy de facto nevidíme žádné barvy, nám banány "přijdou" žluté a ne třeba modré.
(Zdroj: Robert J. Sternberg: Kognitivní psychologie, Portál, Praha, 2002, http://obchod.studovna.cz/kniha.asp?Csl=8553&lk=1)
Je ovšem možno vznést námitku: Z evolučního hlediska by nám smysly byly užitečné, pokud přinášejí nové informace. Když pouze potvrdí to, co již víme, není pro nás vnímání žádnou výhodou. Pokud přijdete do své kuchyně, bochník chleba vás nemusí příliš zajímat, náhle se objevivší buben by vám ale uniknout neměl.
Nakonec se ani nechováme úplně "podle svých představ". Když jdete na schůzku, očekáváte nějakou konkrétní osobu, která se k vám přiblíží. Zřejmě si však povšimnete, pokud by se k vám přiblížil někdo jiný – opak by byl již klasifikován jako halucinace.
Je tedy jasné, že ve smyslovém vnímání skutečnost zkreslujeme, ale jen do určité míry. Otázka, jak přesně při smyslovém vnímání interagují "hrubá data" a inteligence/zkušenost, však dosud není jako celek zodpovězená.
