V učebnicích evoluční biologie se obvykle uvádí, že lidské znaky jsou vysoce adaptivní. Pokud je nicméně vzpřímená chůze, osvobozená ruka či inteligence takovou výhodou, proč se potom v celé evoluci objevily tyto vlastnosti pouze jednou?
– První možnou odpovědí je, že tak jako život vznikl pouze jednou (respektive poprvé), došlo k témuž i u inteligence. To je však spíše konstatování než vysvětlení – i když v jednom možném pojetí "evoluce bez směru" by i taková odpověď mohla být pokládána za postačující.
– O druhou možnou odpověď se snaží tzv. dehumanizační hypotéza. Společný předek lidí a šimpanzů byl podle ní inteligencí zhruba mezi oběma druhy, následovala však radiace. "Niku" inteligence zaujal člověk, pro šimpanze bylo proto adaptivní rozvíjet spíše jiné vlastnosti (nemá cenu, aby se zebra "snažila" rozvíjet chrup v souboji se lvem – respektive přírodní výběr takové pokusy vyřadí). První replikátor zřejmě požral další replikátory, pokud se objevily. Člověk se tak či onak podílel na likvidaci dalších skupin hominidů.
Tato koncepce, jakkoliv je velmi zajímavá, však pomíjí, že po většinu času probíhala evoluce předků člověka a šimpanzů v jiném prostředí a oba druhy si příliš nekonkurovaly. Nicméně můžeme třeba říct, že pro vývoj k inteligenci bylo třeba přesunout se z pralesa do stepi – a tam už šimpanzi po vzniku hominidů nemohli.
Poznámka: Ve skutečnosti ale nemáme žádné důkazy pro to, že by poslední společný předek člověka a šimpanze (jehož nadto asi neznáme :-)) měl např. relativně větší mozek než současný šimpanz. Je tedy také možné, že oba druhy se vyvíjejí spíše podobným směrem, pouze různou rychlostí.
– Nejlogičtější odpovědí je koncepce zisků a ztrát. Inteligence není adaptivní za všech podmínek, výživa mozku něco stojí. Člověk je zřejmě prvním druhem, který žil v prostředí, kdy vývoj k inteligenci byl vůbec možný (tj. jako startovací čára sloužili již dosti "lidští" šimpanzi a podobní lidoopi) a současně kdy zisky z tohoto vývoje převýšily ztráty – a velký mozek začal být preferován přírodním výběrem.
Vlastní mutace jsou ovšem náhodné. Je tedy teoreticky možné, že podobné podmínky byly splněny i někdy jindy, ale k příslušné mutaci prostě nedošlo (a následný vývoj zavedl nějaké evoluční omezení, které již další vývoj směrem k inteligenci znesnadňovalo).
– Vývoj k inteligenci je ovšem poměrně křivolaký. Během miocénu a pliocénu byli klasičtí lidoopi spíše na ústupu, skupinou, která podléhala klasickým opicím Starého světa (příčiny tohoto trendu jsou opět námětem na celou knihu; opice byly mj. schopné obývat pestřejší škálu ekosystémů, lidoopi byli omezeni na prales. K dalším omezením patřily i důvody biochemické a související stravovací omezení).
Zdroj: Robert Foley: Lidé před člověkem, Argo, Praha, 1998
Poznámka: Pokud si povolíme hru na "kdyby", kdyby nebylo člověka, lidoopi jako skupina by zřejmě v konkurenci s opicemi vymřeli. Předkem dalšího inteligentního tvora by se pak mohl stát např. pavián :-).
(jinou podobnou populární hrou "kdyby" je hledání předka inteligentních dinosaurů – kdyby nevyhynuli na konci křídy)
