Jaký selekční tlak působil tuto konzervaci, proč náhodné mutace nekódující sekvence nerozbily nebo dokonce zcela nevymýtily?
Zjevně zde musí být nějaký důvod. Thomas Tullius z Boston University se nyní podíval na problém poněkud odlišným způsobem. Usoudil, že rozhodující v tomto případě není sekvence/párování, ale to, jak ovlivňuje tvar DNA. Nikoliv tedy ve smotané dvojšroubovici (ta je tvarově poněkud monotónní), ale při rozplétání. Konkrétní tvar/geometrické uspořádání jsou přitom rozhodující pro to, aby na řetězec mohly snadno nasednout čtecí enzymy.
Tullis si udělal počítačový program, který ze sekvence dokázal odvodit tvar při rozplétání. Zjistil, že pokud jde o tvar, jsou mezi savci řetězce nekódující DNA ještě mnohem podobnější, než pokud je posuzujeme jen podle sekvencí bází (čili: probíhaly záměny bází, které však nevedly ke změně tvaru).
Zdroj: New Scientist
Poznámka: Tím se však vysvětluje podobnost nekódujících sekvencí vedle genů, které mají význam pro jejich čtení, sotva ale obrovské úseky junk DNA úplně osamocené…
