To, že jsme dosud nikoho nezabili, nás vede k obecnému závěru, že násilní zločinci jsou blázni, nám spořádaným občanům zcela nepodobní. Možná to tak i je, ale pro poznání chování zločinců je tento předsudek zcela zhoubný; pokud by u zločinců bylo všechno úplně jinak, nezbývalo by nám než nad nimi krčit rameny. Zkusme tedy radši předpokládat, že když někdo něco dělá, má pro to nějaký motiv, snad i v jakémsi smyslu „rozumný“ (jak známo z detektivek, vraždy bývají dobře opodstatněné, rozhodně opodstatněnější než řada chvalitebných činností, třeba účast v parlamentních volbách).
Tento zločincův motiv nám může připadat zcela cizí; nejen proto, že my jsme řádní občané, nikoli zločinci, ale především proto, že ani motivy svých vlastních akcí obvykle sami dobře nechápeme, anebo si je dokonce vůbec neuvědomujeme – věci se nám dějí jakoby „samy od sebe“. To samozřejmě neznamená, že své životní aktivity konáme jen tak pro nic za nic, bez hlubších motivací. Důvody tam jsou, jen nemusejí být na první pohled vidět, už vůbec nemusejí být reflektované, a chceme-li se o nich něco dozvědět, musíme je hledat. Což platí v plné míře i o zločinech.
Lidské chování se ovšem špatně zkoumá, protože výzkumníci jsou nakonec taky jenom lidé a jako takoví mají tendenci vnímat především personální jedinečnost obou aktérů, tedy třeba vraha a jeho oběti, a jedinečnost jejich střetu. Celá naše psychika je nastavena na pečlivé rozlišování jednotlivců a na detailní individualizaci našich vztahů k nim. Tak jako malé dítě mívá problém pochopit, že jiné děti mají jiné rodiče, tedy že „maminka“ a „tatínek“ jsou obecné pojmy, nikoli přezdívky těch dvou unikátních jedinců, v jejichž domě vyrůstá, i my dokážeme jen obtížně hledat obecné principy lidského chování. Každý jedinec je jistě jiný, každý má svou unikátní historii i vlastní životní strategii, a tak i každá vražda je jiná a – zde s mrazivou doslovností – neopakovatelná.
K obecným závěrům, jejichž smyslem není trest pro individuálního přestupníka, nýbrž hlubší pochopení podstaty věci, tak potřebujeme statistické zhodnocení velkých souborů mnoha vrahů a mnoha vražd. Základním východiskem dalších úvah bude tedy nezájem o individuální lidské osudy, neboť nás zajímá právě to, co je v lidské populaci obecné, invariantní, univerzální. Už tato studená lhostejnost k lidskému utrpení bude jistě mnohým čtenářům nepříjemná, o konkrétních výsledcích, k nimž dojdeme, ani nemluvě, neboť instinktivně považujeme rozhořčení a pohoršení za jediný legitimní přístup k určitým jevům. Nezbývá než věřit, že zajímavost výsledků tohoto přístupu bude tyto nepříjemnosti kompenzovat.
Vrazi si mohou své oběti volit náhodně, a pak je vskutku dobrá rada drahá, anebo nenáhodně, podle nějaké vnitřní logiky a tato logika, ať už ekonomická, sociologická či biologická, logika, které sami vrazi vůbec nemusejí rozumět, je to, co nás tu zajímá. Tak se třeba dozvídáme, že děti mladší dvou let vraždí zhruba dvaapůlkrát častěji jejich vlastní matky než jejich vlastní otcové (Kanada, 1974-1983), což je jistě téma k zamyšlení. Nicméně nemá cenu ptát se jednotlivců, v čem to asi může být, protože oni to nevědí. Drtivá většina rodičů své děti přirozeně nezabíjí, ti výjimeční otcové i výjimečné matky, které to udělají, by vám své počínání asi vysvětlili celkem stejně (vztek, zoufalství, bída), a přece je tu ten poměr 2,5 : 1 ve prospěch vraždících matek.
Tento celkový poměr nemůže pocházet ze svobodných vědomých rozhodnutí jednotlivých vrahů – to by se na něm museli nějak globálně dohodnout (dejme tomu pokaždé, co by otec zabil dítě, museli by ostatní počkat, až totéž udělají dvě až tři matky, než by se do toho zase dali). Za odlišným podílem matek a otců na zabíjení malých dětí musí být různě silné puzení průměrných otců a průměrných matek vraždit, anebo naopak různě silné bariéry, které jim brání to udělat. Ale odkud se berou tato nestejná puzení a tyto bariéry? (Je důležité na tomto místě zdůraznit, že to, co se zde čtenář o lidském vraždění dozví, není náčrt dalšího bádání, nýbrž zpráva o výsledcích výzkumu, který už v Kanadě, USA a Británii proběhl; skoro každou větu by bylo možno, kdyby to byl vědecký text, doplnit příslušnou citací a různé grafy, tabulky a technické detaily vůbec lze bez problémů v publikovaných pracích nalézt.)
Tento přístup je „biologický“ ne tím, že by nutně považoval lidské univerzálie za biologicky podmíněné (ve smyslu „všechno je to v genech“), nýbrž tím, že se zajímá o člověka jako o druh, a ne o jednotlivé více či méně aberantní jedince (krále, biskupy, umělce), jimiž se naopak zabývají historické nauky. Existence Matky Terezy říká o pravidlech lidského chování zhruba totéž co existence Jacka Rozparovače, čili skoro nic, protože normální člověk se nechová ani jako Matka Tereza, ani jako Jack Rozparovač. (Pozor – slovo „normální“ nemá jiný seriózní význam než ten, který užívá statistika, tedy vlastně „obvyklý“ či „běžný“. Inženýrský titul je jev stejně nenormální jako homosexualita či nezkažený chrup.)
Zajímavé je až to chování, které můžeme najít u statisticky významných vzorků našeho druhu. Tento „biologický“ přístup ke studiu lidského chování tak vlastně zahrnuje i jakousi úctu k lidskému životu, jaký opravdu je, místo snění (obvykle velmi nedomyšleného a potenciálně i politicky zhoubného) o tom, jaký by měl být. Místo pohoršení nad tím, že se normální člověk nechová jako Matka Tereza, se podívejme na to, jak normální člověk opravdu žije, s vědomím, že způsob, jak lidé obvykle žijí, není náhodný ani svévolný, není to projev jejich zhoubné bujnosti, je to – stejně jako tvar našich zubů nebo funkce našich slezin – důsledek naší historie.
Připadá nám přirozené, že saharští nomádi chovají velbloudy, nikoli prasata, a chápeme, že nomád, který to snad zkoušel naopak, na svou kreativitu dávno šeredně doplatil. Uznáváme, že lidé chovají a pěstují to, co chovají a pěstují, nikoli z bujnosti či ze zlé vůle, ale že jde o způsob života designovaný po staletí; ale kupodivu nám nepřipadá stejně přirozené (a stejnou výhní předchozí historie otestované), že lidé lžou, intrikují, znásilňují a vraždí.
Nebudou nás tu příliš zajímat oběti, nýbrž pachatelé. Nechceme-li akceptovat podezření, že oběť „si za to může sama“ (někdy jistě ano, ale mnohdy zase ne), zůstane pouze pachatel aktivním činitelem, jehož chování nám o lidských motivacích něco řekne.
Úryvek z knihy
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí?
Kniha právě vychází v nakladatelství nakladatelství Triton.
2. díl: Domácí zabijačky
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C9B38AAE43025C34C1256EBA00502B65?OpenDocument&cast=1
3. díl: Vraždy v ulicích
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7EDB40174E2E051FC1256EBA00511022?OpenDocument&cast=1
4. díl: Skupiny, altruismus, kooperace
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D2345E5C8F297EF6C1256EBA00523E82?OpenDocument&cast=1
