Koná-li se čtvrtina vražd v rodinách, konají se tři čtvrtiny mimo rodinu. Rodina je sice relativně nejriskantnější jednotlivé místo, kde člověk může pobývat, ale zaměříme-li se na absolutní čísla (což je to, co člověka jako potenciální oběť zajímá především), je pořád lepší skrývat se před zločinem doma než v parku nebo na nádraží.
Obecně platí, že muži zabíjejí nepříbuzné muže nesrovnatelně častěji, než ženy zabíjejí jiné ženy. Tato vyšší agresivita mužů je známa ze všech kultur, od !Kungů (na 19 zaznamenaných vražd, kdy muž zabil muže, nepřipadá ani jedna vražda, kdy by žena zabila ženu) až po moderní Kanadu (na 2 965 vražd muž-muž připadá 175 vražd žena-žena, tedy 94 % vražd se odehrálo mezi muži), i když samozřejmě absolutní úroveň agresivity je velmi různá a frekvence vraždění mezi nepříbuznými muži představuje nejvariabilnější komponentu celkové vražednosti.
Mužská psychika je obecně ochotnější přijímat riziko v kompetitivních situacích, poněvadž variabilita v reprodukčním úspěchu mužů je nesrovnatelně vyšší než variabilita v úspěšnosti žen, a muži tedy mají mnohem víc oč hrát než ženy. Kdo nebyl ochoten riskovat v boji o sex, ten si patrně zachoval život, zdraví, pohodu a klid na práci, ale stěží zanechal dost potomků; tato opatrnost se tedy postupně vytrácí, neboť v populaci převládají potomci otců ochotných o sex bojovat. Vraždění mezi nepříbuznými muži je obvykle kompetitivní povahy, ať už se soutěží přímo o sex (různé troj- a víceúhelníky), nebo o majetek, společenský status či o „zachování tváře“ spojené s mužnou hrdosti balkánsko-porubského ražení; ve všech těchto případech jde o využívání zdrojů, o něž se zúčastnění jedinci z různých důvodů nechtějí či nemohou dělit. Jedinci téhož pohlaví přirozeně soutěží nejvíc, neboť mají víc třecích ploch. Žena a muž si mohou konkurovat o kus žvance, ale dva muži si konkurují o kus žvance a o tu ženu k tomu.
Soupeří-li muži o nějaký nedostatkový zdroj, obvykle přímo nebo nepřímo o ženy, mohou to v podstatě dělat buď jako „zločinci“, nebo jako „řádní občané“. Zločince si tu definujme jako jedince, který je pro svůj zájem ochoten podstoupit riziko, zaútočit a bojovat, dokud nezvítězí nebo dokud není zraněn či dokonce usmrcen.
Řádný občan (pomineme-li fakt, že si platí policii a soudy, a budeme-li jej vnímat jako samostatně životaschopnou bytost) se sice tváří, jako by byl ochoten hájit své zájmy, ale pak to samozřejmě neudělá a uteče, setká-li se s agresí. Jde o velmi zjednodušené schéma, neboť existuje mnoho přechodů a jedinec obvykle zvládá hrát několik různých rolí podle okamžité situace, ale jakousi základní orientaci nám to poskytuje.
Můžeme si představit tři možná modelová střetnutí: střetnutí dvou zločinců, střetnutí zločince s řádným občanem a střetnutí dvou řádných občanů. Střetnou-li se dva zločinci, jeden zvítězí a druhý je poražen, přičemž prohra tu znamená skutečné riziko. Střetnutí dvou řádných občanů není nebezpečné – jeden zvítězí a „poražený“, který stihl ustoupit jako první, je pak sice „vítězem“ léta různě deptán, tupen a ponižován, ale větší poškození mu nehrozí. Střet zločince a řádného občana je jediný, jehož výsledek lze jasně predikovat: zločinec spolehlivě zvítězí. Objeví-li se zločinec v čisté populaci řádných občanů, ať už tam přijel z Detroitu, nabitý tamními zkušenostmi, anebo ho možnost takové inovativní strategie samotného napadla, jeho střetnutí s řádným občanem bude vždy úspěšné.
Zločinná strategie se tudíž bude populací šířit, nejen proto, že vítěz zanechává víc potomků, ale i proto, že řádní občané vidí jeho úspěchy a přirozeně chtějí být jako on. Nicméně čím víc je v populaci zločinců, tím častěji se potkávají; dosud jednoznačně výnosná interakce zločinec-řádný občan ustupuje riskantní interakci zločinec-zločinec a být zločincem přestává být výhodné. Každá populace tak nakonec dorazí k nějaké snesitelné rovnováze mezi zločinci a řádnými občany (která záleží na ceně zdroje, o nějž se bojuje), byť ideálního stavu, totiž být jediným zločincem mezi řádnými občany, natrvalo dosáhnout nelze právě proto, že o tento ideál budou usilovat mnozí a tím ho sami znemožní.
Volná zločinnost je zkrátka typickým případem strategie, jejíž úspěšnost závisí na množství jedinců, kteří se takto chovají. Zločinců se nelze zbavit, ale to, že nějací budou na světě vždycky, není dáno nějakou dědičnou psycho- či sociopatií, tedy přetrváváním „genů pro zločinnost“, nýbrž především faktem, že prostor pro tuto strategii tu je vždy a byla by škoda jej nevyplnit, najmě když na to máte buňky, tedy když jste ochotni podstupovat riziko imanentní všem ostřejším konfliktům. Žádná společnost se zločinců nikdy nezbavila tím, že by je vystěhovala někam jinam (třeba z Británie do Austrálie), protože na uvolněná místa ihned nastoupili noví zájemci. Zároveň je ovšem jasné, že ekonomická a sociální struktura společnosti množství zločinců přímo ovlivňuje – záleží na tom, jak ostrá je tu konkurence o nedostatkové zdroje.
Když na počátku roku 2000 začala Česká národní banka hrozit zrušením deseti- a dvacetihaléřových mincí, mezi všelikými protesty zazněly také zvučné hlasy českých mariášníků, že zrušení těchto platidel přivede jejich hru ku zmaru.
„Zkusili jsme zahrát si mariáš o padesátníky a po chvíli jsme se nesmírně zhádali. Částky totiž stoupaly tak rychle, že po chvíli jsme hráli o stokoruny místo o desetikoruny“, sdělil tehdy masmédiím pan Bohuslav Richter, takto činovník jakéhosi mariášnického spolku. Všimněte si, že mariášníci žádali banku, ať neruší drobné, aby se nemuseli pobít; své vlastní ochotě dodržovat Desatero jaksi přestali věřit, když začalo jít přímo o ty stokoruny. Cosi to připomíná. Novoguinejští horalé se naučili hrát fotbal. Jsou to lidé považovaní za společensky lehce obtížné pro neodbytný sklon sahat po sekyrách i v situacích, které civilizovaný člověk, dejme tomu Jihočech, ještě dokáže vyřešit normálním anonymním udáním, Obvyklý závěr hry, kdy jedna vesnice po hodince zábavy vyhraje a druhá prohraje, právem shledali poněkud příliš jednoznačně směřujícím ke krvavým mezikmenovým konfliktům. Papuánský horský fotbal se prý tedy hraje na konstantní, předem určený počet gólů, dejme tomu 6:6. Humanismus tak triumfuje i na novoguinejské Vysočině, protože takhle blbá hra už za masakry opravdu nestojí.
Tyto případy tak ukazují neradostnou pravdu. Slušné chování řádného občana je především strategií nejméně riskantní. Před několika stoletími Čechové přestali válčit, neboť není proč: máme drobné mince. Naše všeobecná neochota podřezávat protivníkům hrdla odráží především poměr možného zisku a možných ztrát; oběti se brání a to riziko za nějaké drobné nestojí. Hrajeme radši při zemi, abychom příliš neprohráli, kdyby se nám nepodařilo zvítězit. Zrušíme-li ale desetníky, zvýší se počet situací, kdy se konfrontační interakce vyplácejí, konkrétně tedy tomu, kdo v nich vyhraje, a právě proto je výhodné nějaké ty pacifikační desetníky mít. Případ novoguinejského horského fotbalu ukazuje, že lidské společnosti k zavádění různých desetníků směřují celkem spolehlivě a zákonitě.
Úryvek z knihy
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí?
Kniha právě vychází v nakladatelství nakladatelství Triton.
1. díl: Úvod
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/F7EA5FBB651F50F7C1256EBA004F0FCD?OpenDocument&cast=1
2. díl: Domácí zabijačky
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C9B38AAE43025C34C1256EBA00502B65?OpenDocument&cast=1
4. díl: Skupiny, altruismus, kooperace
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D2345E5C8F297EF6C1256EBA00523E82?OpenDocument&cast=1
