pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Následující text je úryvkem z knihy Bjørna Lomborga
Skeptický ekolog – Jaký je skutečný stav světa
Dokořán 2006
Závěr kapitoly věnované globálnímu oteplování (redakčně upraveno, kráceno, vypuštěn poznámkový aparát a odkazy na grafy/tabulky/obrázky)
Globální oteplování se stalo jednou z největších ekologických obav našich dní. Není pochyb, že lidstvo ovlivnilo a nadále ovlivňuje zvyšování atmosférické koncentrace CO2 a že to bude mít vliv na teplotu. Chceme-li však naši budoucnost nasměrovat na optimální dráhu, musíme oddělit nadsázku od reality. Globální teplota se zvýšila za poslední století o 0,6 °C a je nepravděpodobné, že by to nebylo zčásti kvůli antropogennímu skleníkovému efektu, třebaže dojem dramatické odchylky od vývoje předchozích staletí je téměř jistě zavádějící. Ústřední předpověď klimatické citlivosti v rozsahu 1,5–4,5 °C se za posledních 25 let nezměnila, což svědčí o základních nedostatcích v adekvátnosti modelů. Proto stále ještě nevíme, zda žijeme ve světě, kde zdvojnásobení koncentrace CO2 povede ke spíše malému (1,5 °C), nebo naopak dramatickému (4,5 °C) vzestupu teploty.
Solidní analýza naznačuje, že obnovitelné zdroje a zvláště solární energie budou schopny konkurovat fosilním palivům do poloviny století, nebo je do té doby dokonce překonají. To znamená, že emise uhlíku se budou s daleko vyšší pravděpodobností vyvíjet podle mnohem umírněnějšího scénáře, podle něhož se oteplí jen o 2–2,5 °C.
Globální oteplování nesníží produkci potravin, pravděpodobně nepovede k rozmachu bouří ani k větší četnosti hurikánů, nerozšíří malárii a nezpůsobí více úmrtí. Je dokonce nepravděpodobné, že by znamenalo více obětí záplav, protože mnohem bohatší svět se bude moci lépe chránit. Globální oteplování však bude mít závažné náklady – celková cena bude kolem pěti bilionů dolarů. Důsledky globálního oteplování kromě toho nejhůře zasáhnou rozvojové země, zatímco průmyslové země mohou mít z oteplování nižšího než 2–3 °C ve skutečnosti prospěch. Rozvojové země budou více zasaženy hlavně proto, že jsou chudé, takže disponují menší schopností přizpůsobení.
Intuice nám říká, že s takto nákladným globálním oteplením musíme udělat něco radikálního. Ekonomické analýzy však ukazují, že by bylo daleko dražší razantně snížit emise CO2, než platit náklady adaptace na zvýšenou teplotu.
Ekonomická analýza mluví o tom, že v případě plnění dohody z Kjóta bez globálního obchodování s emisními právy, tedy se zahrnutím závazků rozvojových zemí, by výsledkem byla nakonec čistá ztráta. Navíc bude mít dopad Kjóta na klima jen miniaturní rozsah, vyčíslený na zhruba 0,15 °C v roce 2100, což by znamenalo odklad růstu teploty jen o šest let. V dlouhodobějším horizontu bude Kjótský protokol s globálním obchodováním méně efektivní než popsaná optimální politika, i tato politika však sníží emise CO2 jen o 11 procent a vzestup teploty pouze mírně zpomalí.
Jestliže by ale bylo Kjótó sjednáno bez globálního obchodování, nebo kdyby dovolilo obchodovat jen mezi zeměmi přílohy I, nejenže by to na klima nemělo téměř žádný vliv, ale znamenalo by to i špatné využití zdrojů. Náklad takové podoby Kjótského protokolu jen pro USA by byl vyšší než náklad zajištění čisté pitné vody a základní hygieny pro celý svět. Odhady uvádějí, že by se těmito investicemi dalo zabránit dvěma milionům úmrtí a závažnému onemocnění půl miliardy lidí každý rok. Nezavedou-li se v rámci Kjóta žádné mechanismy obchodování, náklady se přiblíží jednomu bilionu dolarů, tedy téměř pětinásobku nákladů celosvětového pokrytí vodou a sanitací.
Máme-li jít dále, jak mnozí navrhují, a usilovat o omezení emisí na úroveň roku 1990, pak by čistý náklad pro společnost prudce eskaloval na zhruba čtyři biliony dolarů – to je téměř srovnatelné s nákladem samotného globálního oteplování. Dohoda na omezení růstu teploty na určitý limit by pak stála něco mezi třemi až 33 biliony dolarů navíc.
To nás důrazně nabádá k tomu, abychom byli s ochotou zasahovat proti globálnímu oteplování velmi opatrní. Jestliže nezajistíme globální obchodování, svět na tom ztratí. Dostaneme-li se příliš daleko za globální redukci CO2 o 11 procent, svět na tom rovněž bude hůře. Tento závěr přitom nepochází pouze z výstupu jediného modelu. Téměř všechny velké počítačové modely se shodují v tom, že i při započítání různých chaotických následků „je nápadné, že optimální politika bude zahrnovat do poloviny století jen malé redukce emisí“. Další výzkum dochází k závěru, že „poselství tohoto zdánlivě jednoduchého modelu je, že nemá valný význam, zda budou emise uhlíku snižovány či nikoliv, a že je pouze nutné vyhnout se dohodám o stabilizaci emisí nebo koncentrací CO2″. Podle nedávné přehledové práce je prvním poznatkem získaným ze studia těchto modelů: „Všechno ukazuje na to, že přikročovat v dohledné době k rozsáhlému snižování emisí není odůvodněné.“ Schůzka všech tvůrců ekonomických modelů pak dospěla k takovému ústřednímu soudu: „Současná hodnocení udávají, že ‚optimální‘ politika vyžaduje relativně umírněnou úroveň regulace CO2.“
Co není vidět na první pohled
Globální oteplování je závažný problém, protože jeho celkové náklady mohou dosáhnout kolem pěti bilionů dolarů. Avšak volba způsobu řešení tohoto problému je rovněž závažná, jelikož několik pečlivě zvolených zásahů by snížilo náklady oteplování o několik set miliard dolarů, avšak řada jiných akcí by stála svět biliony až desítky bilionů dolarů navíc k tomu, co bude stát samo oteplování.
Není tak zvláštní, že typické zpravodajství o globálním oteplování mluví o všech negativních věcech, které by se v důsledku emisí CO2 mohly stát, avšak téměř vůbec se nezmiňuje o ničem špatném, co by mohlo vzejít z nadměrně horlivé regulace emisí? A není to jen otázka sklonu médií ke špatným zprávám , protože obojí je znamenitá špatná zpráva. Proč se vlastně o globálním oteplování nediskutuje otevřeně a pečlivě se neváží, jak se vyhnout velkým a nákladným omylům, které budou platit naši potomci, a místo toho jsme svědky vášně hodné kazatelů soupeřících náboženství?
…
Vytváření strašáků a odpovědná politika
Z debaty o globálním oteplování vyplývají tři důležité lekce. Především si musíme uvědomit, o čem se vlastně celý spor vede – chceme řešit globální oteplování tím nejefektivnějším způsobem, nebo chceme použít tohoto jevu jako předstupně pro další politické projekty? Do té doby, než si to sami pro sebe a pro ostatní ujasníme, bude celá debata zmatená. Osobně jsem přesvědčen, že máme-li uvažovat jasně, měli bychom se snažit obě tyto otázky co nejvíce oddělit, mimo jiné proto, že snažit se řešit všechny problémy najednou může vést ke špatným řešením všeho. Zde se proto snažím řešit jen otázku globálního oteplování.
Za druhé jde o to, že bychom neměli utrácet značná množství peněz na to, aby se nepatrně snížil růst globální teploty, jelikož to jednak znamená špatné využití zdrojů a jednak bychom mohli tyto peníze použít daleko efektivněji v rozvojovém světě. Tato spojitost mezi použitím zdrojů na globální oteplování a pomocí třetímu světu zasahuje ve skutečnosti mnohem hlouběji, protože, jak jsme již zjistili, rozvojový svět utrpí globálním oteplováním zdaleka největší škody. Takže když vydáváme zdroje na zmírnění globálního oteplování, vlastně do velké míry pomáháme budoucím obyvatelům rozvojového světa. Kdybychom však tytéž peníze investovali přímo ve třetím světě, pomáhali bychom současným obyvatelům rozvojových zemí a jejich prostřednictvím i jejich potomkům. Jelikož lidé třetího světa budou pravděpodobně v budoucnu mnohem bohatší a my jsme prokázali, že návratnost investic v rozvojových zemích je mnohem vyšší než výnos z investic do boje s globálním oteplováním, otázka se vlastně zhušťuje takto: Chceme nepatrně pomoci bohatším obyvatelům třetího světa za sto let, nebo chceme pomáhat chudším třetího světa výraznějším způsobem a hned?
Máme-li získat ponětí o velikosti tohoto problému, konstatujme, že Kjótský protokol bude pravděpodobně stát nejméně 150 miliard dolarů ročně a možná mnohem více. UNICEF odhaduje, že pouhých 70–80 miliard dolarů ročně by mohlo zajistit všem lidem třetího světa přístup k základním potřebám, jako je zdravotnictví, školství, čistá voda a hygiena. Ještě důležitější je, že kdybychom zvládli shromáždit pro současné rozvojové země tak velké investice, postavilo by je to také do mnohem lepší budoucí pozice z hlediska zdrojů a infrastruktury a připravilo by je to lépe na dopady budoucího globálního oteplování.
Za třetí bychom si měli uvědomit, že náklad globálního oteplování bude značný a dosáhne zhruba pěti bilionů dolarů. Protože rychlé omezení emisí CO2 bude velmi nákladné a snadno se může stát kontraproduktivním, měli bychom se více zaměřit na hledání cest k utlumení emisí skleníkových plynů v dlouhodobém horizontu. Zčásti to znamená, že budeme muset investovat mnohem více do výzkumu a vývoje solární energie, fúze a dalších pravděpodobných zdrojů budoucnosti. Vzhledem k tomu, že současné investice do výzkumu a vývoje obnovitelné energie v USA se pohybují kolem 200 milionů dolarů ročně, znamenalo by podstatné zvýšení slibnou investici, která pomůže zajistit konverzi na obnovitelnou energii během tohoto století. Zčásti to také znamená, že bychom měli být mnohem otevřenější i k jiným technickým řešením (takzvané geoinženýrství).
Tyto návrhy sahají od rozšiřování vegetace oceánů (více řas by vázalo uhlík v okamžiku, kdy hynou a padají na dno) a zanášení částic síry do stratosféry (s cílem ochlazovat zemi) až po zachycování CO2 ze spotřebovaných fosilních paliv a jeho ukládaní v geologických útvarech. Kdyby některý z těchto postupů mohl opravdu zmírnit emise CO2 nebo globální oteplování, mělo by to pro svět obrovskou hodnotu.
Nakonec bychom se měli dívat na náklad globálního oteplování ve vztahu k celkové světové ekonomice. Kdyby bylo Kjótó sjednáno se špatnými podmínkami, nebo kdybychom podnikali hlubší omezování emisí, například v podobě jejich stabilizace na určité úrovni, dosáhl by náklad těchto zásahů snadno dvou procent světového HDP ročně nebo více.
Položme si otázku, zda se tato dvě procenta světové produkce dají označit za velké množství peněz, jestliže půjdou na boj s globálním oteplováním. To všechno závisí na tom, jak na to pohlédneme. V určitém smyslu jsou přirozeně dvě procenta světové produkce mohutným objemem – téměř stejným jako roční vojenské výdaje celého světa.
Zároveň se ale předpokládá, že světová ekonomika by měla po celé 21. století růst tempem zhruba dvou až tří procent. Někdo by tedy mohl také argumentovat tak, že celkový náklad řešení globálního oteplování ad infinitum by byl tentýž jako posunutí růstové křivky o méně než rok. Jinými slovy, museli bychom počkat do roku 2051 na prosperitu, které bychom mohli jinak dosáhnout v roce 2050. Přitom do té doby bude průměrný občan světa dvakrát bohatší, než je nyní.
To nemá ani zdaleka zlehčit sumu pěti bilionů nebo deseti bilionů dolarů. Jsem stále přesvědčen, že bychom měli zdroje využívat co nejrozumněji. Tyto náklady nás však v žádném případě nedovedou do chudobince. Globální oteplování je z tohoto hlediska stále ohraničený a řešitelný problém.
Obrázek 165 ukazuje celkový náklad uplatnění různých politik vůči klimatu na celkovou budoucí spotřebu. Globální oteplování nás bude stát přibližně 0,5 procenta naší celkové roční spotřeby. Dokonce i stabilizace emisí bude stát „jen“ o 0,4 procenta více z našeho celkového bohatství ve srovnání s volbou optimální varianty řešení.
Tento pohled z hlediska celkové budoucí spotřeby rovněž podtrhuje, že globální oteplování není ani zdaleka tím nejdůležitějším problémem, před nímž svět stojí. Důležité je především dovést rozvojové země k bohatství a dát občanům rozvinutých zemí ještě větší příležitosti.
Na to bychom opět měli pohlížet ve světle celkového nákladu globálního oteplování, tj. zhruba pěti bilionů dolarů, a nákladů všech dalších ekologických politik, odhadovaných během 21. století na 18 bilionů dolarů. Potvrzuje se nám tak, že budeme-li chtít svým potomkům zanechat planetu s co největšími možnostmi v rozvojovém i rozvinutém světě, bude nutné, abychom se v prvé řadě zaměřili na ekonomiku a řešení problémů v globálním kontextu namísto toho, abychom se soustředili, když to řekneme hantýrkou IPCC, na životní prostředí v regionalizovaném kontextu. V podstatě to znamená klást důraz na zajištění ekonomického růstu, zvláště ve třetím světě, a zároveň zabezpečit globální charakter ekonomiky, tedy úkoly, které si svět vytkl v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Jestliže v tomto uspějeme, mohli bychom zvýšit světový příjem o 107 až 274 bilionů dolarů ve srovnání s pouhými 245 miliardami dolarů, které bychom získali, i kdybychom uskutečňovali ta absolutně nejefektivnější opatření proti globálnímu oteplování.
Někoho by to přece jen mohlo svádět k návrhům, že jsme vlastně tak bohatí, že si můžeme dovolit jak platit částečnou pojistku proti globálnímu oteplování (v rozsahu dvou až čtyř procent HDP), tak zároveň pomáhat rozvojovému světu (další dvě procenta), protože to by odložilo ekonomický růst jen o dva až tři roky. To je jistě pravda. Stále však nejsem přesvědčen, že by mělo nějaký smysl vydávat až čtyři procenta HDP na téměř bezvýznamnou pojistku, když bychom my i naši potomci mohli mít daleko větší prospěch z investování těchto peněz jinde.
Poznámka: Na jiném místě textu je vysvětlován možný pozitivní dopad globální oteplování pro vyspělé země:
Většina plodin (zvláště pšenice a rýže) roste výrazně lépe, když je v atmosféře více CO2 – oxid uhličitý totiž funguje jako hnojivo. Vyšší teplota navíc zúrodňovací efekt CO2 dále zesiluje. Průměrný výnos se tak zvýší o zhruba 30 procent, i když odchylky mohou být mezi –10 procenty až +80 procenty…
Existuje však velký relativní rozdíl mezi dopady globálního oteplování na průmyslový svět a na svět rozvojový. Obecně řečeno, průmyslové země z oteplování získají více, a to jak na delším vegetačním období, tak na hnojicím efektu CO2.
