Nese komunikace psů „informaci“ ve smyslu lidského jazyka, nebo se jedná pouze o vyjádření emocí či sociálního statutu zvířete?
Zvuková komunikace psů bývá někdy srovnávána s vyjadřováním malých dětí, které ovšem v určité chvíli začnou do svých projevů přidávat gramatiku a syntax. To se mj. projevuje tím, že ne všechny elementy lze smysluplně spojovat (např. ne každé spojení podstatného jména a slovesa dává smysl). Taktéž závisí na pořadí jednotlivých výrazů ve sdělení: X tluče Y není totéž, jako Y tluče X. Jsou psi něčeho podobného schopni (tedy: může „vrr-haf-wau“ znamenat něco jiného něž „wau-haf-vrr“)?
Dosud mezi vědci převládala záporná odpověď, nicméně tomu tak být nemusí.
Nová pozorování ukázala, že psi znají pravidlo, že některé zvuky nelze „legitimně“ spojit – údajně se třeba nikdy nekombinuje vrčení a kňučení. Taktéž na pořadí může záležet. Určitý typ zavrčení znamená sebevědomé varování, asi ve stylu „jdi proč od mé misky, to je moje“. Pak existuje krátké zaštěknutí, kterým psi získávají pozornost – asi jako „pojďte se podívat, to je zajímavé“. Kombinace zavrčení-zaštěknutí je přitom výzvou ke hře, naopak zaštěknutí-zavrčení je výhrůžka, ovšem nejistá, když je pes sice připraven bránit nějaký předmět, ale současně se svého soka bojí.
Kromě závislosti významu na pořadí je zajímavé i to, že kombinace zvuků nese v obou případech jiný význam, než je prosté lineární skládání významů jednotlivých částí.
Zdroj: Stanley Coren: Inteligence psů, Práh, Praha 2007
Poznámka: Samozřejmě, že u knih napsaných nadšenými pejskaři bývá vždy podezření, zda informace jsou objektivní, zda přání není otcem myšlenky a schopnosti čtyřnohých miláčků nejsou zveličovány. Pokud mohu posoudit, tato kniha je nicméně solidní.
Viz také: Neuronová síť porozuměla psům
