Po nějaké době opět článek na téma „dog science“.
Autoři následující knihy (Brian Hare, Vanessa Woods: The Genius of Dogs) si všímají, že jejich fenka v noci poctivě štěkala na veškeré lidi chodící kolem domu – vůbec však nerozlišovala, zda jde o její známé nebo cizince.
Takže psí štěkot touto optikou vnímáno není zrovna sofistikovaný projev.
Od počátku opačný názor viz také: Psí štěkot má gramatiku i syntax (zde se mluví o i složité struktuře štěkotu, kdy je význam závislý na slovosledu)
První rovina úvah, zcela „skeptická“: štěkání nic neznamená, však vlci téměř neštěkají. Možná psi štěkáním ani nechtějí nic sdělovat okolí, jde jen o uvolnění stresu, maximálně to tedy nese stejnou informaci, jako když člověk praští pěstí do stolu – o jeho aktuálním psychickém stavu. Třeba při domestikaci lidé tento způsob podporovali – „pes, který štěká, nekouše“, štěkot se stal náhražkou vlčího vyřizování účtů. Nicméně k vyjádření agrese slouží vrčení a štěkání psů by tedy nějakou informaci z tohoto pohledu nést přece jen mělo.
Zajímavé v této souvislosti jsou známé Beljajevovy sibiřské lišky – ty nejvíce domestikované na lidi ňafaly podobně jako domácí psi. I v tomto se jim podobaly.
Bylo zaznamenáno, že ovčáčtí psi štěkají, i když není nikdo nablízku. To by mohlo opět nasvědčovat, že jde o jen „puzení“, ne sdělení – na druhé straně si pes nepřítomností recipienta nemůže být jistý. Lidé např. také křičí o pomoc, i když vědí, že je to téměř jistě k ničemu.
Ono výše uvedené „nikdo není nablízku“ se v konkrétní situaci vztahovalo na lidi i na psy. Tím vzniká další otázka, zda štěkotu dokáží lépe porozumět člověk nebo jiný pes, tedy komu by mohl být primárně určen. Lidé zaznamenali vrčení/štěkání psa na neznámého člověka a vrčení téhož psa u misky s jídlem. Dobrovolníci v tom rozdíl nespatřovali, ale když jinému psovi přehráli oba záznamy cestou k misce s potravou, ve druhém případě se zarazil a znejistěl mnohem víc.
(experimenty tohoto typu viz článek Psi rozlišují vrčení – včetně videa)
Z toho se zdá, že štěkot je spíše signalizace jinému psu než člověku. Lidé také dokáží na rozdíl od psů od sebe podle štěkotu mnohem hůře rozeznat různé psy. Platí to prý i pro lidi, kteří mají vlastního psa. Naše citlivost ale zase závisí na konkrétním typu štěkotu: My lidé vlastního psa od ostatních nejlépe odlišíme, když štěkotem upozorňuje na cizince. Dává to snad i smysl.
Níže uvedený zdroj přisuzuje psům jako pravděpodobnou i teorii mysli. Když jim zakážeme cupovat hračku, která při trhání píská, zkusí si ji třeba odnést do vedlejší místnosti (poznámka: mohli by třeba i počkat, až bude nahlas puštěná televize?)
(protipříklad viz článek: Ví slepecký pes, že jeho pán je slepý?)
Zdroj: Brian Hare, Vanessa Woods: The Genius of Dogs: How Dogs Are Smarter Than You Think, Plume 2013 a další
