Dnes naposled se dostaneme k tématům inspirovaným knihou Tajemství hladiny i k pokusu o recenzi knihy jako takové.
Kvasinky jsou schopné nejenom vybírat mezi dvěma proteiny pro jeden účel, ale také pomnožit příslušné geny a provádět mezi nimi rekombinace. Tímto způsobem dostanou protein nejvýhodnější pro danou situaci.
Obecně platí, že regulační geny (např. pro morfogenezi) jsou v genomu přítomny jaksi paralelně. Pokud selže jeden, nastoupí druhý a na fenotypu se to vůbec nemusí projevit. Něco jiného jsou však samozřejmě mutace u "jednoduchých"genů, které odpovídají nějakému barvivu či enzymu.
Studium příslušných Hox genů (regulační geny sídlící hodně vysoko na příslušné kaskádě) ukazuje, že hlava obratlovců i u hmyzu je zřejmě homologní.Přitom např. k divergenci prvoústých (kam patří i členovci a hmyz) a druhoústých mohlo dojít už před více než miliardou let. Existují samozřejmě i teorie, které tuto událost datují až do doby před cca 600 miliony lety.
Zdroj: Anton Markoš: Tajemství hladiny, Vesmír, Praha, 2000
Shrnující komentář o celé knize: Osobně mi přišla velice inspirativní, pokud se týkala biologických témat – tj. otázky mezi vztahem fenotypu a genotypu. Genetický zápis podle této logiky není mechanických kódem, ale je spíše množinou instrukcí, návodů a materiálu, které jsou k dispozici buňce. Ta z nich vybírá nástroje pro své použití, rozhoduje o expresi. Bez kladiva nezatlučete hřebík, kladivo samo o sobě však také nedokáže postavit "zatloukače". K tomu pak přistupuje rozsáhlý popis epigenetických forem dědičnosti, jakoby adaptivních mutací, různých definic morfopole apod.
Ukazuje se také, že sporné je i samotné ztotožnění genu s kouskem DNA. Nakonec je zřejmě obranou před idealismem. Genetika je de facto učením "zásvětním", tedy popisuje síly, které tahají za nitky a projevuje jistý despekt k viditelné skutečnosti.
Markoš také zajímavě hodnotí logiku biologického strukturalismu, kde ji vnímá jako pouze druhou stránku téže mince. Zásvětním základem organismu je v tomto případě matematicky definovaná geometrická struktura. Ta je podobně jako gen opět čímsi na způsob platónské ideje (zde je odkaz na Platóna a Pythágora ještě zvýrazněn tím, že hovoříme právě o geometrických objektech).
Nicméně ke knize je možno vznést i výhrady. Společenskovědní přesahy a snahy reformovat nejenom vztah genotypu a fenotypu, ale biologii či vědu jako takovou, mi příliš přínosné nepřišly. Definice organismu jako entity, která se stará sama o sobě, je poněkud vágní, stejně tak úvahy o hermeneutice, eidetické biologii, redukcionismu či chybám novověkého myšlení mi spíše přišly jako lehce postmoderní mluvení o ničem (i když se autor chtěl tomuto samozřejmě vyhnout a udržet se v mezích tvorby testovatelných hypotéz a logické argumentace; podle mého mínění se mu to plně podařilo tam, kde hovoří o biologii, nikoliv o svém pohledu na svět jako celek. Nakonec touto postmoderní rozředěností nejvíce trpí předmluva i doslov, které nejsou Markošovým dílem. Tyto části poněkud zaplavuje hajdegrovština o "vržení do bytí", "etickém nároku" apod.).
Autor si samozřejmě zachoval základní schopnost diferencovat: Lovelockova hypotéza Gaia je inspirativní, její použití v rámci New Age je naopak blábol. Pokud knihu kritizujeme jako "postmoderní", je tam tento prvek přítomný pouze v náznaku. Vlastní biologické náměty jsou určitě velmi zajímavé…
