Protože RNA má i katalytické funkce, lze si představit, že časem objevíme RNA, která bude současně svou vlastní polymerázou. Jinou možností je, že jednotlivé RNA se dokázaly nějak skládat „navzájem“. Samozřejmě je otázka, zda RNA svět někdy vůbec existoval a pokud ano, zda v čisté podobě. A zda se tyto odpovědi vůbec kdy dozvíme.
Barbieri na to jde jinak a předkládá tzv. ribotypovou teorii. Spadá do skupiny koncepcí předpokládajících primárnost metabolismu před replikací. RNA podle této představy fungovaly jako enzymy ne pro vlastní replikaci, ale pro katalýzu vzniku peptidické vazby a vazeb RNA-protein. I když hlavní práce stála tehdy na RNA, měly již současně existovat také proteiny, byť ještě nefungovaly jako samostatné enzymy. Molekuly RNA skládajících aminokyseliny k sobě se již podařilo připravit i laboratorně.
V nějakých „mikrosférách“, nebo kapičkách relativně oddělených od okolního prostředí postupně vznikala velká paleta ribozoidů, tj. komplexů RNA s peptidy/proteiny. Ačkoliv většina z nich pořádnou metabolickou aktivitu neměla, některé mohly začít fungovat podobně jako dnešní transferové RNA nebo ribozomy. U ribozomů je podle Barbieriho důležité, že mohou být tvořeny velmi různými proteiny, ale přesto mají stejnou funkci. Informaci tedy podle něj v této fázi ještě nebylo nutné konzervovat v genetickém kódu a provádět přesnou replikaci, „ribozomy“ vznikaly opakovaně.
Teprve v další fázi se objevily buňky a samotná replikace, ještě bez DNA. RNA se stala paměťovým médiem a katalytické funkce stále více přenechávala proteinům.
Zdroj: Marcello Barbieri: Organické kódy, Academia, Praha 2006
Poznámka: Kniha bohužel přesně nevysvětluje, jak se mohl systém udržet tak dlouho bez schopnosti se replikovat a „ukládat informaci“, výklad se subjektivně nezdá být zcela srozumitelný. Autor zkoumá jednotlivé varianty prebiotické evoluce s ohledem na to, jak se jednotlivé systémy mohou vyhnout chybové katastrofě a zvyšovat vlastní složitost. První molekuly s funkčností ribozomů byly např. dle Barbieriho dost velké na to, aby je nezničil tepelný šum. Taktéž je důležité, aby dlouho fungovala ne přesná replikace, ale přibližná kvazireplikace – postup též odolný vůči šumu. (Naopak klasický RNA svět by podle autora chybové katastrofě podlehl, protože by se dostatečně dlouhý/odolný kód nestihl vůbec vytvořit.)
