Jméno Trofima Děnisoviče Lysenka se poprvé objevilo na stránkách hlavních novin v roce 1929. Pravda, Ekonomické noviny (Ekonomičeskaja gazeta), Zemědělské noviny (Selskochozjajstvennaja gazeta) věnovaly velkou pozornost takzvanému „objevu agronoma Lysenka“. Jeho podstatou bylo zjištění, že stačí ponechat v chladu naklíčená semena ozimé pšenice, která se potom na jaře zasejí, a vlastnost „ozimovosti“ tím bude potlačena. Ozimou pšenici tak bude možné zasít na jaře jako běžnou pšenici jarní.
Ozimá pšenice patří ke zvláštnímu botanickému druhu a liší se od jarního typu pšenice. Ozimá pšenice se seje na podzim. Semena, která se uchovala přes zimu pod sněhem, brzy zjara rychleji vyrůstají a ozimá pšenice dozrává v polovině léta. Její velkou výhodou je nejen to, že díky ní lze sklidit dvě úrody za rok, ale navíc přináší pravidelně vyšší výnosy než pšenice jarní. Když uvážíme, že bylo možné rozložit rovnoměrně i zemědělskou práci na celý rok (na podzim setí ozimé pšenice, na jaře jarní, uprostřed léta sklizeň ozimé, na konci léta jarní), tak pochopíme, jak důležité jsou obě kultury. Oba druhy pšenice měly však své nedostatky. Při podzimním setí ozimé pšenice se rostlinky někdy (ve špatných letech) rozvíjejí v nevhodných podmínkách. Během zim s nedostatkem sněhu se rostliny pokrývaly ledovou vrstvou a pomrzla, při intenzivním tání sněhu a jarních deštích promokaly a napadala je plíseň a snadno také podléhaly houbovým chorobám. Jarní pšenice naopak velmi strádala jarními a letními suchy.
Lysenkův objev sliboval podle jeho slov dvojí užitek. Kdyby se ozimá pšenice mohla pěstovat po jarním osevu, předešlo by se všem zimním a jarním nepříjemnostem, a přitom by se dosahovalo mnohem vyšší sklizně (ozimá pšenice přece poskytuje vyšší výnosy). Když přinesly v červnu roku 1929 hlavní sovětské noviny první zprávy o tom, jak Lysenko sklidil úrodu z ozimé pšenice, kterou nechal nejdříve naklíčit, potom v pytlích ležela více než měsíc ve sněhu a na jaře byla vyseta, byla cifra označující výnos téměř o třetinu vyšší, než byl výnos pšenice jarní, vyseté na sousedním pozemku. Lysenko publikoval v roce 1935 text svého prvního kremelského vystoupení, kterému dal příznačný název „Jarovizace – mocný prostředek zvyšování výnosu“ (Pravda, 15. února 1935, č. 45, str. 2). Nutno předeslat, že „slib“ zvýšení výnosu se mu nepodařilo splnit. Postupem času Lysenko přestal mluvit o třiceti procentním zvýšení výnosu jarovizací ozimé pšenice a mluvil jen o desetiprocentním. Později od jarních osevů ozimé pšenice zcela upustil a tvrdil, že je potřeba chladem působit na pšenici jarní. (Termín „jarovizace jarní pšenice“ byl příliš směšný, proto začali lysenkisté používat zjednodušený název jarovizace, kterým měli na mysli předzpracování semen chladem.) Později začali slovo „jarovizace“ používat i v případech, kde se jevil jako zcela nevhodný. Můžeme se tu zmínit o případu, kdy Lysenko přišel s návrhem zasypávat ovocné stromy sněhem, aby bylo dosaženo jarovizace jabloní a hrušní…
Slibem výrazného zvýšení výnosů pšenice bez velkých mimořádných výdajů a složitých machinací uchvátil Lysenko zpočátku vedoucí představitele zemědělského sektoru na Ukrajině i v Moskvě a později i stranické špičky, včetně samotného Stalina. Nikdo ale neuvážil věc známou již od poloviny 19. století, že při výsevu chladem zpracovaných semen ozimé pšenice na jaře se uchová pouze malé množství semen. Větší část semen totiž podlehla nepřirozeným podmínkám, a tím se hroutily veškeré naděje na vyšší výnosy.
…
Poté, co Lysenko získal roku 1929 post vedoucího laboratoře oděského Ústavu genetiky a šlechtitelství, začal se často objevovat na všech možných zasedáních důležitých státních orgánů, vystupovat na konferencích a seminářích. Brzy, opět za přispění donašečů z řad lysenkistů, byl ředitel a zakladatel ústavu Sapegin zatčen a vězněn za domnělé záškodnictví. Hned nato Lysenko změnil název ústavu na Šlechtitelsko-genetický ústav, čímž slovo „genetika” upozadil.
Lysenkova činnost a činnost Lepešinské se výrazně lišily ve dvou momentech. Díky úsilí lidových komisařů pro zemědělství Ukrajinské SSR A. G. Šlichtera a SSSR J. A. Jakovleva byl pro Lysenka vytvořen speciální časopis (svým statutem „vědecký“) nazvaný Bulletin jarovizace (Bjulletěn jarovizacii, později zkráceně jen Jarovizacija). Po válce vycházel pod názvem Agrobiologie (Agrobiologija). Tím měl Lysenko ušetřené potíže s publikováním svých prací, se kterými se neustále potýkala Lepešinská. Ve svém časopise, který začal vycházet v roce 1932 a kde byl hlavním redaktorem, publikoval Lysenko všechno, co uznal za vhodné. Neustále tam otiskoval dopisy těch, kdo nekriticky a nadšeně přijímali jakékoli jeho novinky.
…
Druhý rozhodující moment Lysenkova osudu byl spojen s hodnocením (anebo přesněji nekritickým vychvalováním) jeho hypotéz ve vědeckém světě tak významným člověkem, jakým byl akademik Nikolaj Ivanovič Vavilov. Jestliže Lepešinskou vítaly stranické špičky, ale tvrdě kritizovali odborníci z jejího oboru, pak Lysenkovi se dostávalo přízně v obou sférách. Střízlivěji myslící biologové a šlechtitelé agronoma Lysenka kritizovali, ale autoritu Vavilova, který uvěřil v osobitost myšlení svého chráněnce a zároveň chráněnce komunistické strany, bylo třeba brát na vědomí. Vavilov důsledně a neúnavně Lysenka protežoval, protlačoval jeho kandidaturu mezi členy-korespondenty a potom i mezi řádné členy (akademiky) vlivných akademií, a to ukrajinské a svazové. Navrhoval jej v tisku i ústně na udělení Leninovy ceny. V SSSR i v zahraničí chválil lysenkovskou jarovizaci, jeho letní výsadby brambor, „teorii” vývoje rostlin a mnoho dalších věcí. Docházelo i k roztržkám, ale Vavilovova laskavost a inteligence vítězily. Téměř do roku 1939 stále věřil, že Lysenko je osobitý duch s nevšedním důvtipem, i když se mu občas nedostává znalostí a vzdělanosti.
Ve Vavilově chování byl určitě neprokazatelný, ale důležitý politický podtext. V roce 1935 se vztah mezi Vavilovem a Stalinem pokazil. A právě v roce 1935 Lysenko dvakrát vystoupil v Kremlu před Stalinem během jeho setkání s kolchozníky-úderníky a už při prvním setkání v říjnu sehrál vynikajícím způsobem svoji roli. Lysenko měl přístup, kterým si ihned získal přízeň už téměř všemocného diktátora. O sobě mluvil nejen skromně, ale dokonce hanlivě. („Jsem si jist, že jsem mimořádně špatně vyložil otázky genetiky a šlechtitelství, kterými se zabývám. Nejsem řečník. Jestliže Demjan Bednyj řekl, že není řečník, ale spisovatel, tak já nejsem řečník, ani spisovatel, ale pouze jarovizátor.” Nešířil se ani o svých úspěších, ale nastínil celou věc tak, že všem bylo jasné – bez něho naše velká země nenajde obživu. Vavilova ve dvou slovech pochválil, zato své vědecké protivníky obvinil takovými slovy, jakými před ním v Rusku nikdy ještě nemluvil. Oznámil Stalinovi to, co chtěl Stalin slyšet: „Soudruzi, vždyť se záškodnickými kulaky se nesetkáváme jen v našem kolchozním životě. Vy je z kolchozů dobře znáte. Ale neméně nebezpeční, neméně zatvrzelí jsou ve vědě. Obrana jarovizace a všelijaké spory s takzvanými vědci nám daly pěkně zabrat… Stala se taková věc… místo toho, aby pomáhali kolchozníkům, záškodničili. A ve vědeckém světě nebo mimo něj je třídní nepřítel vždycky nepřítel, ať je to vědec, nebo ne. Tak, soudruzi, tak jsme se s tím vypořádali. Kolchozní zřízení se s tím vypořádalo. Na základě jediné vědecké metodologie, jedině vědeckého vedení, kterému nás každodenně učí soudruh Stalin, se s tím kolchozy dokázaly a dokáží vyrovnat.”Stalin, nadšen květnatou řečí „jarovizátora”, po jejím skončení vyskočil a vykřikl do sálu: „Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!” Tato věta vyšla ve všech sovětských novinách, čímž byl Lysenko veřejně prohlášen za vítěze ve vědeckých diskuzích. V roce 1934 jej udělali akademikem Ukrajinské akademie věd. Jak už jsme se zmínili, ředitele a zakladatele Oděského Ústavu genetiky a šlechtitelství profesora A. A. Sapegina zatkli už dva roky předtím.
Nevědec Lysenko (dalo by se říci člověk, který nerespektoval vědu a pohrdal vědci) byl okamžitě jmenován vědeckým vedoucím ústavu. Ředitelem se stal v roce 1934. V roce 1935 byl jmenován vládou SSSR akademikem VASCHNIL, v roce 1938 pak prezidentem této akademie. V roce 1939 jej společně se Stalinem zvolili akademiky Akademie věd SSSR. Po zatčení Vavilova roku 1940 získal křeslo ředitele Ústavu genetiky. Lysenko však také zaujímal jednu z nejdůležitějších pozic v Nejvyšším sovětu SSSR, rok co rok dostával stále nová a nová státní vyznamenání a ceny. Naoko byl nestraník, ale na sjezdy strany ho zvali jako vlastního. Za Chruščova na nich i vystupoval a dokonce se účastnil práce mandátních a revizních komisí sjezdů Komunistické strany Sovětského svazu. Ovšem život dočasných favoritů mocných v sobě vždy skrýval a skrývá nejen pozitiva, a tak se každý z nich musel vždy snažit, aby neupadl. Za Stalina, který despoticky posílal na popravu nejen nepřátele, ale i přisluhovače, které ještě před krátkou dobou velice zjevně zahrnoval přízní, byli dočasnými favority všichni. Před začátkem druhé světové války dosahoval počet pronásledovaných agronomů, chovatelů, šlechtitelů, agrochemiků a vedoucích pracovníků v zemědělství tisíců, pokud ne desítek tisíc. Poměry v zemědělství se přitom nelepšily.
Odpovědnost za neúspěchy v zemědělství přirozeně ležela na Lysenkovi. V souvislosti s tím začala v roce 1947 a na počátku roku 1948 Lysenkovi hořet půda pod nohama. Navzdory jeho mnohaletým slibům, že okamžitě vytvoří revoluci v zemědělství, po čemž by sám od sebe nastal všeobecný blahobyt, se situace stále zhoršovala. Bylo už naprosto jasné, že projekty jarovizace nic nepřinesly. Velkým neúspěchem byly také letní výsadby brambor. Z vysokorychlostního šlechtění pšenice, do něhož se pustil speciálně kvůli zahanbení genetiky, nebylo nic. Lysenko měnil neustále své návrhy, uchyloval se k zoufalému chvastounství, jako mýdlové bubliny létalo tiskem, biografem a rozhlasem propagované křížení odrůd, osev ozimé pšenice na sibiřském strništi, boj s kněžicí (padaly návrhy vypustit na pole kuřata, aby kněžici sezobala, a hotovo) a různé další výmysly… Nakonec se sekretář ústředního výboru Všeruské komunistické strany (bolševiků) Andrej Alexandrovič Ždanov vyslovil roku 1947 pro to, aby byl Lysenko na postu prezidenta VASCHNIL vystřídán. Od podzimu 1947 si oddělení vědy ÚV komunistické strany začalo otevřeně zvát významné Lysenkovy protivníky a naslouchat jejich názorům. Jakmile se o tom Lysenko dozvěděl, podnikl obranné kroky. V podmínkách totalitního státu bylo možné spolehlivě se bránit pouze s podporou hlavního führera země, Stalina.
Příběh začal tím, že Stalin předal v roce 1946 Lysenkovi z ruky do ruky pytlík se semeny pšenice naduřelé. V pytlíku bylo 210 gramů semen této prý zázračné pšenice, kterou Stalinovi přivezli z jeho rodné Gruzie. Okamžitě byl do státní odrůdové knihy zanesen zápis o nové odrůdě (jak to za Stalina chodilo, bez jakékoli předběžné prověrky vlastností nové „odrůdy”), která dostala název „kachetinská pšenice naduřelá”. Jak vyšlo najevo později, nešlo o žádnou novou odrůdu, ale jednalo se jen o špatně vyšlechtěnou linii pšenice naduřelé. Tato linie nebyla dokonce ani získána v Gruzii, ale na jiném místě Sovětského svazu, nicméně Gruzíni si pospíšili pro vavříny. Ohlasy rozepře mezi národy SSSR, spojené se zázračnou pšenicí, se dostaly dokonce do sovětského tisku. Vyhledal jsem noviny a časopisy těch let a podrobně jsem historii „kachetinské pšenice naduřelé“ a roli Stalina a Lysenka v ní popsal v knize Moc a věda. Mediální rozruch kolem neobyčejné pšenice (ve skutečnosti známé již v dobách, kdy se stavěly egyptské pyramidy) se přehnal před válkou. Tehdy v letech 1936-1938 psali novináři o úspěších kolchoznice Muslimy Begijevové ze Střední Asie. Ta přivezla do Moskvy na Celosvazovou zemědělskou výstavu několik snůpků pšenice naduřelé, kterou tehdy nazvali Musliminým jménem (ale z jakéhosi důvodu, možná kvůli libozvučnosti, se změnou jednoho písmene) – Muslinka. Noviny tehdy psaly, že dva gruzínští mládenci, kolchozníci z telavského rajonu Kachetie, kteří navštívili moskevskou výstavu, tajně utrhli z Musliminých snůpků několik klásků a odjeli s nimi do Gruzie. Tam si řekli, že vylepší vlastnosti odrůdy, aby ji mohli vydávat za vlastní (v těch letech lidem vštěpovali, že jakýkoli kolchozník, který si říká mičurinec, může dělat divy s odrůdami a provádět s nimi všechno, co se mu zlíbí).
Válka tyto plány odsunula do pozadí, ale po osmi letech se naděje horkých hlav z Kachetie rozhořely znovu. Udělat cokoli kloudného sami nedokázali, a to byl důvod, proč bylo třeba do plánů zasvětit ještě jednoho lidového umělce a divotvůrce – Lysenka. Stalin si ho k sobě zavolal, přednesl mravokárnou řeč o tom, jak je třeba kultivovat odrůdu kachetinské pšenice naduřelé ( Lysenko o tom sám později vyprávěl), a předal mu pytlík se semeny. Když jsem před patnácti lety psal knihu Moc a věda, objevil jsem materiály o tom, že Lysenko, už když dostal semena „kachetinské pšenice naduřelé” od Stalina a příkaz s její pomocí prudce zvýšit úrodnost pšenice v celé zemi, dobře věděl, že z tohoto podivného nápadu nic kloudného být nemůže. Dále jsem zjistil, že Lysenko i jeho otec Děnis Nikanorovič už v letech 1937-1938 věděl o mizerných vlastnostech této pšenice. Pšenici naduřelou seli před válkou, ale pochopili, stejně jako sto let před nimi agronomové a šlechtitelé, že vysoké úrody tato pšenice nepřinese. Jednotlivé klasy byly na pohled ohromné pouze při výrazně řídké setbě, když tzv. „od klasu ke klasu jsi v mlze netrefil”. Stačilo zasít hustěji, jak se pšenice obyčejně seje, a klasy „gigantů” byly neduživé anebo vůbec neměly semena. Takže souhrnná úroda z jednotky plochy byla vždy u této pšenice zvláštního botanického druhu – Triticum turgidum – nižší než úroda obyčejné pšenice.
Pokud by Trofim Děnisovič byl čestný vědec, musel by se na místě se Stalinem podělit o své znalosti a vyvrátit mu jeho naděje na zlepšení potravinové situace v zemi pomocí „zázračné pšenice”. Ale pak by ztratil poslední naději na svou ochranu „otcem národů”, a tak se rozhodl vůdce oklamat. Slíbil, že se bude touto pšenicí vážně zabývat. Jeho chování mělo ještě jednu příčinu. Totální kolektivizace zemědělství v letech 1929-1932 zasadila nevyléčitelnou ránu sovětské ekonomice. Sám Stalin byl nucen přiznat na XVII. sjezdu bolševické strany, že „roky, kdy vrcholila reorganizace zemědělství, 1931 a 1932, byly roky největšího poklesu produkce obilnin”. Na témže sjezdu strany uvedl předseda vlády V. M. Molotov konkrétní čísla: průměrná úrodnost pšenic v zemi činila 7,5 metrických centů na hektar. Ačkoliv se sovětské vedení následujících deset let trápilo sebevíc, úrodnost obilnin vzrostla jen o nicotnou hodnotu. Lidé, násilně nahnaní do kolchozů a sovchozů, pracovali tak, že srovnávat jejich výsledky s předchozími v individuálních hospodářstvích nebylo možné. Hlubokou ránu zasadila také opakovaná sucha po celé zemědělské zóně SSSR – od Ukrajiny a evropské části země až po Kazachstán, Sibiř a Primorje. V roce 1946 a zvláště roku 1947 propukl v SSSR nebývalý hlad a Stalin se musel chytat jak tonoucí stébla jakékoli, byť efemérní možnosti dostat se ze závislosti na rozmarech počasí.
Cena úspěchu při vyřešení problému úrody obilnin byla výjimečně vysoká, ale nesplnění jednou daných slibů mohlo člověka, odpovědného za zemědělství, přijít dráž než jakýkoli jiný nezdar. Lysenko to samozřejmě věděl, a asi proto dospěl k závěru, že odmítat stéblo, které mu nabízí Stalin, nelze. Možná, že doufal, že se mu přece jen podaří něco z pšenice naduřelé dostat. A možná jednal jako moudrý Nasreddin, který šachovi slíbil, že osla naučí mluvit lidským hlasem za dvacet let, přičemž doufal, že čas hraje pro něj. Ať tak či onak, Lysenko uložil svým nejspolehlivějším spolupracovníkům A. A. Avakjanovi, D. A. Dolgušinovi a I. D. Kolesnikovi, aby se neprodleně začali zabývat množením semen pšenice naduřelé, zlepšováním jejích vlastností a tiskovou propagandou výsledků. Od Jurije Andrejeviče Ždanova, syna tajemníka Ústředního výboru Všeruské komunistické strany (bolševiků), jsem se dozvěděl v roce 1987, že Ždanov mladší byl obeznámem s Lysenkovým úkolem od Stalina. J. A. Ždanov prosil několik genetiků (především odborníka na pšenice A. R. Žebraka), aby mu poskytli materiály o skutečné kvalitě pšenice naduřelé, ale ti mu potřebné materiály včas neposkytli. Možná se jim lehkovážné spoléhání na zázračné vlastnosti pšenice naduřelé zdálo naprosto zjevné. Jak mi vyprávěl v lednu roku 1988 D. T. Ševilov, který v polovině a koncem 40. let pracoval v ideologickém oddělení ÚV (oddělení propagandy a agitace), Lysenko nasliboval Stalinovi, že během několika let zdesetinásobí úrodu. Stalin pak říkal mnohým spolupracovníkům: „Ať si soudruh Lysenko vymýšlí, co chce, ale nám stačí i padesátiprocentní zvýšení.” Šepilov předpokládal, že Stalin věřil v Lysenkův úspěch, a proto dal v červenci 1948 povolení k totální likvidaci genetiky v SSSR. ( Stalin vůbec miloval „totální likvidace”.)
Úryvky z knihy
Valery Soyfer: Rudá biologie – pseudověda v SSSR
Stilus, Brno, 2005
360 stran, doporučená cena 360 Kč, při přímé objednávce sleva 30 %. Viz http://www.stiluspress.com/
Anotace vydavatele: Zábavně a ironicky vypráví Valery Soyfer o tragickém zasahování bolševiků do přírodních věd. Popisuje „seriózní“ teorie o vzniku buněk z nebuněčné hmoty, o tvorbě lidských kostí z červů, o dlouhověkosti dosažené sodovými koupelemi a o dalších mystických „objevech“ mičurinské biologie.
2. díl úryvků: Vznik lidské kosti z těla červa
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/8480BF5A984A645DC125707B0071D9C2
3. díl úryvků: Rozpačitý pád Lysenka a Lepešinské
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/CCA68832ACAC334BC125707B007116AB
