S odvoláním na své fakticky nepodložené tvrzení o vzniku druhů jako na rozhodující důkaz Lysenko uvedl: „Učení o dialektice, o vývoji dalo sovětským biologům možnost odhalit cesty přeměny rostlinných druhů v jiné. Roku 1948 v referátu „O situaci v biologické vědě” na zasedání Celosvazové Leninovy akademie zemědělských věd jsem již krátce poukazoval na to, že 28-chromozomová pšenice (triticum durum) se při podzimním osevu po dvou třech generacích mění v jiný druh, a to ve 42-chromozomovou pšenici (triticum vulgare)… Tímto byly odstraněny jakékoli pochybnosti o původu rostlin měkké pšenice, získaných ze semen pšenice tvrdé. Odpadla podezření, připouštějící možnost náhodných, nepovšimnutých mechanických příměsí měkké pšenice při daných pokusech.”
Tak se „krátké” zmínky, učiněné v jiném ústním referátu, transformovaly už v „pevné důkazy”, které nepřipouštějí jakoukoli pochybnost (tedy jakoukoli vědecky podloženou kritiku). Po těchto vystoupeních se do hledání nových podivuhodných přerodů vrhl jejich „objevitel” M. G. Tumaňan, který dočasně postoupil palmu vítězství Karapetjanovi. Roku 1949 publikoval článek, kde oznámil, že v osevech pšenice nalezl příměs rostlin žita a v osevech žita rostlinky ovsíře! Neúnavný V. K. Karapetjan společně s M. M. Jakubincerem a V. N. Gromačevským ještě téhož roku oznámili, že našli bez velkých obtíží v přirozených podmínkách, v podhůří Kavkazu, zrna žita v klasech pšenice. Teď se prý už všechno vyjasňuje. Zrna nového druhu vznikají v klasech druhu starého. N. D. Muchin své arménské kolegy trumfl. „Poštěstilo” se mu doplnit jejich pšeničné přeměny ještě o jeden objev: z měkké pšenice dostal pšenici naduřelou.
Poté se tzv. objevy podobného typu začaly sypat jeden za druhým. V. K. Karapetjan „dokázal” vznik jednozrnné pšenice (špaldy) z tvrdé pšenice, A. A. Avakjan vznik pšenice kamutu (triticum polonicum) z pšenice naduřelé (triticum turgidum), L. V. Michailová vznik tuřínu a řepky ze zelí. Ječmen se v rukou lysenkistů proměňoval v pšenici, žito v ječmen, hrách se měnil ve vikev a vikev v čočku! Lysenkisté opakovaně připomínali Stalinův oblíbený „zákon” přechodu kvantity v kvalitu a vysvětlovali, že vznik nových rostlin je odrazem jednotného procesu, a to vzniku plevele z kulturních rostlin, pouze ojediněle vzniku kulturních rostlin o třídu horších, k němuž dochází kvůli postupnému nahromadění něčeho nedobrého v mateřských kulturních rostlinách. Strašili, že degradace přírody, to je to, k čemu vede nesprávná agrotechnika, nepodřízená kánonům mičurinské (lysenkovské) biologie. Našli se i kumštýři, kteří vysvětlovali výskyt zárazy na slunečnici tím, že slunečnice rodí svůj zvláštní plevel – zárazu. S. K. Karapetjan (neplést si s V. K. Karapetjanem) objevil naprosto interesantní věc. Podle něj se ukazuje, že na habru mohou vyrůst větve lísky. K. J. Avotin-Pavlov doplnil seznam objevů, když našel jedli, která prý zrodila borovici. F. S. Pilipenko zase zjistil, že jedny druhy eukalyptů rodí jiné. Soubor objevů se neustále rozšiřoval, našly se „důkazy” vzniku břízy z olše a habru z dubu. Ale největších úspěchů dosáhl sám Lysenko. Hned na několika konferencích a přednáškách oznámil, že kukačka vzniká z pěnice!
Slyšel jsem to na vlastní uši z Lysenkových úst ve Velkém biologickém přednáškovém sále Biologicko-pedologické fakulty Moskevské státní Lomonosovovy univerzity.
Lysenko sáhodlouze vyprávěl o tom, jak líné kukačky snášejí vejce do hnízd chudáků pěnic, protože jim, kukačkám, se nechce dlouho sedět na vejcích. A tak pěnice musejí kvůli „zákonu života biologického druhu” platit za svou dobrotu a společně s cizími vejci „kukaččina rodu” sedět „kukaččím způsobem” i na svých vejcích. Při tomto procesu se i jejich vlastní vejce mění v kukaččí! Asi nejhorší na tom všem je, že v okamžiku, kdy Lysenko hlubokomyslně hlásal studentům nejstarší univerzity Ruska obludné domněnky, v sále se nerozléhal homérský chechot, ale že studenti v drtivé většině věřili v pravděpodobnost všeho, co jim veliký akademik z katedry říkal.
…
Ve skutečnosti je to tak, že pokud se buňky pšenice náhle přemění v buňky jiného druhu nebo rodu, musí to znamenat, že všechny makromolekuly v buňkách, všechny nitrobuněčné struktury výchozího druhu nebo rodu se stanou jinými. Přestože byl Lysenko nevzdělaný, takové potíže a složitosti při vysvětlování těchto přeměn si nemohl neuvědomovat. * Na tuto myšlenku jsem přišel během jednoho z rozhovorů s Lysenkem. Nějak se plamenně rozhovořil o svém milovaném dítěti, a aby zlomil mou skepsi, vstal z křesla, odsunul je od stěny a vybídl mě, ať si prohlédnu prosklený stůl za křeslem, na němž byl umístěn a připevněn ze země vykopaný „keř“ pšenice.
Z propletence kořenů trčelo asi deset stébel, ukončených klasy různých tvarů. Byly zde klasy zřetelně různých druhů pšenice. „Tak vidíte,“ řekl Lysenko, „všechny tyto různé druhy vyrostly z jednoho zrna. Přičemž to nemám na ukazování, ale pro sebe.“ „To jste udělal vy sám?“ projevil jsem zvědavost. „Ne,“ opáčil Lysenko. „To mi věnovali moji žáci.“ „Tak odkud víte, že to všechno vyrostlo z jednoho zrna a že je to jedna rostlina? Vždyť kořenový systém je tak propletený, že se v tom člověk nevyzná!“ Je třeba poznamenat, že v té době jsem už věděl, že jeden ze studentů biologické fakulty MGU A. Sinjuchin, uctívající Lysenka, „se vyznamenal” – slepil na preparátu potřebné části dvou druhů, ale byl přistižen a usvědčen, takže způsob výroby takových „atrap” jsem v zásadě znal.
…
V článku, napsaném beze špetky humoru, myšleném zcela vážně, autor vyprávěl o neuvěřitelném objevu. Článek vyšel na stranách solidního časopisu Akademie věd SSSR Úspěchy současné biologie (Uspechi sovremennoj biologii), který díky této a podobným publikacím vědci mezi sebou nazývali „Povyražení současné biologie“. Melkonjan v článku vysvětloval, že někdy se v lidském organismu usazují paraziti – tasemnice rodu Echinococcus. Potom uvedl, že jednou se někomu (možná, že to nebyl ani on sám) podařilo vyjmout echinokoky z holenní kosti člověka, načež váčky echinokoka dali na několik let do formalínu (pro všechny živé buňky jedovatého roztoku formaldehydu!). Jeho vlastní objev ukázal, že po mnohaletém pobytu váčků echinokoka ve formalínu z nich vznikly, zcela podle učení Lepešinské, živé, rostoucí kosti. Z červa kost! A navíc živá!
„Fakta jsou jasná,” opakoval Melkonjan známý Stalinův výrok, v oněch letech tak populární, „a nelze s nimi nepočítat a ignorovat je, jinak nemůže být ani pokrok ve vědě… tomuto pokušení odmítání a ignorování jsme málem propadli i my…, když jsme fakt vzniku kostní tkáně v láhvi, namísto v ní přechovávaného muzejního preparátu, považovali z počátku za výtržnictví někoho z nemocných, který vyměnil preparát za kost… až střízlivější posouzení… nás zastavilo před rozhodnutím vyhodit láhev s kostmi a hledat viníka ´výtržnictví´… Brzy se ve stejné láhvi a ve stejné kapalině (ve formalínu! – V. S.) po vyjmutí všech kostí začaly opět tvořit stále nové a nové kosti, což nám dalo právo uvěřit ve věrohodnost pozorovaného faktu.”
…
Lepešinská připravovala novou senzaci. Nenechávala ji na pokoji otázka, nikterak bezvýznamná pro lidi v jejím věku, a to: jak se vyhnout stáří? … Vše bylo opět jednoduché. Aby člověk nestárnul, je třeba užívat sodu. Zcela obyčejnou sodu, bikarbonát sodný. „Pokusy, které jsme provedli, nás přivedly k závěru, že odpovídající roztoky sody, tou či onou cestou zavedené do organismu, skutečně zvyšují látkovou výměnu, působí na celý organismus a zlepšují celkově jeho životní funkce.”
Vynechala stadium laboratorních výzkumů a přešla k dalšímu stadiu vědecké metodologie, k experimentům na zvířatech. „Dělali jsme pokusy se zavedením jednoprocentního roztoku sody přímo do organismu. Za tímto účelem jsme vstříkli žábě jednoprocentní roztok bikarbonátu sodného, přičemž předběžně jsme udělali krevní nátěr a potom jsme brali krev ze srdce žáby po 10, 20, 30 a 40 min. po vstříknutí sody.”
Od žab později (zda by se staly dlouhověkými nebo ne, stanovit nelze, neboť po takových vivisekcích všechny zdechly) Lepešinská přechází k „pokusům” se slepičími vejci. Popisuje je následovně: „Dvacátého dne inkubace, tzn. jeden den před termínem, se z pokusných vajec vylíhla kuřata; z kontrolních vajec se kuřata vylíhla v normálním termínu – 21. dne. Pokusná kuřata („sodová”) byla ze začátku menší než kontrolní, ale výrazně se od nich lišila svou pohyblivostí a živostí… „sodová” kuřata projevovala neobyčejnou lačnost a dokázala vyklovat nejen svou porci krmení ze společné nádobky, ale dokonce vyrvávala jídlo kontrolním kuřatům. Za krátkou dobu pokusná kuřata dorostla kontrolní a brzy je i přerostla.” Dále následovala nepříjemná novina: „Kontrolní slepice zemřela na revmatismus (častý jev u zimní inkubace kuřat)…” Ale zde máme triumf vědy: „pokusné přežily a svou velikostí byly značně větší než obyčejné slepice plemena Leghorn.” Pravda, šťouralové a puntičkáři by si i zde našli svoje. Vždyť kontrolní slepice zdechly a „sodové“ není s čím srovnat, a tím spíše o jejich větší velikosti mluvit nelze… Pokusme se proniknout do smyslu návrhů Lepešinské. Ona přece nedoporučovala proplachovat si ústa roztokem sody, jak to dělalo hodně lidí postaru tehdy, když jim krvácely dásně. Ani nenavrhovala přikládat sodové obklady na zhnisané rány, ani máčet oteklý prst ve vaničce s teplou sodou, ani připravovat roztoky potřebného složení za použití sody. Představovala sodu jako všelék na všechny potíže, od prosťoučkých nemocí po komplexní postižení! Tam, kde už vědci vypracovali mnoho způsobů léčby, kde používali složitá a opodstatněná schémata působení na nemocný organismus, nadmíru optimistická, ale nevzdělaná dáma podsouvala trpícím tu špetku sody na sklenici vody, tu sodové injekce.
Úryvky z knihy
Valery Soyfer: Rudá biologie – pseudověda v SSSR
Stilus, Brno, 2005
360 stran, doporučená cena 360 Kč, při přímé objednávce sleva 30 %. Viz http://www.stiluspress.com/
Anotace vydavatele: Zábavně a ironicky vypráví Valery Soyfer o tragickém zasahování bolševiků do přírodních věd. Popisuje „seriózní“ teorie o vzniku buněk z nebuněčné hmoty, o tvorbě lidských kostí z červů, o dlouhověkosti dosažené sodovými koupelemi a o dalších mystických „objevech“ mičurinské biologie.
1. díl úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/20C85EC5EB34F55BC125707B0071F0D3
3. díl úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/CCA68832ACAC334BC125707B007116AB
