Dinosauři se na vrcholu své slávy orientovali především zrakem. Druhohorní savci v té době byli především nočními živočichy a jejich preferovaným smyslem byl logicky sluch. Jenomže: Zatímco dinosauři informace zpracovávali především na sítnici a do mozku dorazila pouze malá část signálu, u savců tomu bylo jinak – důraz byl kladen na mozek.
Dinosauři jen stěží "věděli, co vidí". Reakce plazů na vizuální podnět jsou stereotypní. Pravděpodobně nejsou vůbec schopni barevného vidění. Pokud dáte žábě brýle, které otočí svět o 180 stupňů, nikdy nepochopí, co se změnilo a nebude schopná chytit mouchu (pokud naproti tomu uděláte totéž s kočkou, přizpůsobí se velice rychle – pochopí, že svět je najednou z jakéhosi, pravda, záhadného důvodu obráceně a začne s touto informací žít).
Po vymření dinosaurů na konci druhohor vylezla řada savců z příšeří na světlo dne. Začali se ve zvýšené míře orientovat také zrakem a podle čichu. U řady z nich zmizel "hlavní" smysl a úkolem mozku bylo informace z více smyslů kombinovat a vytvářet konzistentní obraz světa – model. To byl další moment, který vedl k nárůstu mozkové hmoty a inteligence.
Mimochodem, pokud se dnes někdy hovoří o tom, že čich je evolučně starý smysl, který u člověka působí spíše na úrovni podvědomí, je to do značné míry pravda. Naproti tomu není pravda, že čich souvisí s pudy, které jsme zdědili ještě z doby plazů (ti naopak čich prakticky nemají). K redukci významu čichu pro naši orientaci ve světě došlo až v průběhu vývoje primátů. Není to zase takový výjimka, čich mají značně redukovaný např. i kočkovité šelmy.
(Zdroj: Richard Leakey a Roger Lewin: Lidé od jezera, Mladá fronta, Praha, 1984)
