Slyšeli jste jméno Dmitrij Beljajev (Dmitry Belyaev)? Ano, byl to ten ruský, respektive sovětský (zemřel 1985) genetik, který šlechtil lišky. V Novosibirsku za tímto účelem založil šlechtitelský ústav.
Beljajev šlechtil stříbrné lišky na jedinou vlastnost – krotkost. Zatímco Darwin se domníval, že proces domestikace byl velmi pomalý, Beljajev ukázal, že evoluce může postupovat strašně rychle. Už za pár generací získal selektivním křížením (byť ne z divoké populace, ale z kožešinové farmy) lišky, které se chovaly de facto jako psi – chodily za ním, štěkaly, vrtěly ohony (vrtět ocasy na člověka začaly už ve 4. generaci!!), olizovaly ruku… Co je ještě zajímavější, v souvislosti se změnou chování lišky změnily i svůj vzhled a podobně jako psi i vypadaly (za 8 generací se objevily zkrácené ocasy, plandající uši).
Samozřejmě genetický výklad je nasnadě – geny jsou multifunkční, ty, které ovládají fungování mozku, hladiny všemožných neurotransmiterů apod. (nižší agresivita např. souvisí s vyšší hladinou serotoninu), mají vliv i na leccos dalšího. Zajímavé ovšem je, že u různých, byť příbuzných druhů (psovitých šelem), ještě existuje podobná korelace mezi chováním a vzhledem…
Možná, že toto je vůbec univerzální způsob, jak probíhala domestikace. Beljajev zkusil něco podobného i s norky. Šlechtění na krotkost opět vyvolalo už za pár generací i výrazné fyziologické změny. Totéž nastalo u říčních vyder. V 90. letech bohužel experiment de facto skončil kvůli nedostatku peněz a většina pracně vyšlechtěných zvířat skončila v různých zoologických zahradách. Norků a lišek ubylo a vydří program skončil zcela.
V Novosibirsku od 70. let probíhal další, méně známý experiment, který se tentokrát soustředil na krysy (či potkany). Když genetik Svante Pääbo v roce 2003 místo navštívil, našel zde dvě různé linie krys, jednu šlechtěnou na krotkost, druhou na agresivitu. Krysy z první skupiny po něm lezly a chtěly být hlazeny, nechaly se zvedat apod., u druhé linie měl pocit, že 10-20 krys uprchlých z klece by ho dokázalo velmi rychle roztrhat. To vše za pouhých 30 let šlechtění. Tento projekt se pak přenesl do Německa. Vědci zde nyní provedli zajímavý experiment: potomky agresivní linie nechali vychovávat krotkými krysami – a naopak. Ukázalo se, že jde skutečně o genetický základ, protože tito potomci se chovali jako jejich biologičtí rodiče. Vyloučena byla i rozdílná hladina hormonů během březosti, tj. rozdíly byly skutečně genetické.
Problém ale byl přesně zjistit, jaké geny jsou za to odpovědné. Samozřejmě i krotké krysy se mezi sebou geneticky lišily… Aby se vědci přiblížili identifikaci, zkusili ze dvou linií získat hybridy, čímž získali více materiálu pro srovnávání…
Zdroj: New Scientist, zde celý podrobný materiál o domestikacích a tomto projektu
Poznámky:
Tato rychlost evoluce možná ukazuje, že i u člověka by se eugenikou dalo něco pořídit. I když samozřejmě – v průběhu jednoho lidského života se vystřídá mnoho generací lišek, o krysách ani nemluvě…
Nicméně se na to můžeme podívat i tak – jak uvádí New Scientist, můžeme odhalit rozdíly v genech odpovědných za sníženou agresivitu, najít jejich lidské homology, pak odhalovat, kdo má tyto geny v lidské populaci a třeba tyto lidi i léčit.
Nakonec bychom takto podle New Scientistu mohli dokázat vyšlechtit krotké linie zvířat, která jsou už sice chována, ale nikoliv zcela ochočena (býk, africký buvol…). V čem by zase mohla být výhoda pro lidi, ale i pro pohodlí těchto zvířat (s krotkým býkem budete nejspíš zacházet jinak). Viz také: Chov zvířat, která necítí bolest. Samozřejmě závisí na tom, nakolik si příslušné geny mezi různými druhy savců odpovídají.
A opět – mnohá divoká zvířata ohrožená ve volné přírodě by mohla přežít jako domácí mazlíčci. Viz také: Šance pro gepardy – rozmnožují se i v zajetí
Člověka jen napadá, zda zkrotlá zvířata nebudou tak trochu i zhlouplá (ale nemusí to tak být, viz psi – neagresivní labrador patří k inteligentním plemenům apod.).
