Dnes naposledy se podíváme na úvahy odvíjející se od Dawkinsovy knihy Slepý hodinář. Především půjde o věčné spory týkající se rychlosti biologické evoluce. Nakolik se jedná o plynulý vývoj a nakolik jde o střídání období relativní nehybnosti a prudkých skoků?
Dawkins se především správně snaží rozlišit pojmy. Co znamená plynulý vývoj? Konstantní rychlost? Nebo fakt, že nový druh nevzniká ze dne na den, ale třeba tisíce let? Kdo je gradualista a kdo není? Byl gradualistou Darwin?
Otázka vzniku nových druhů představuje pole sváru nejen mezi Dawkinsem a nedávno zemřelým Gouldem, ale určitou polemiku obsahuje v tomto smyslu i doslov Jaroslava Flegra (který se hlásí spíše ke gouldovské představě přerušovaných rovnováh).
Dawkins sám netvrdí, že by rychlost evoluce byla konstantní, nicméně zastává zcela důsledně názor, že složité systémy je možné ustavit krok po kroku. Ukazuje, že i polovina oka či 5 % křídla mohou být za určitých okolností výhodnějších než žádné oko či žádné křídlo. Totéž se týká umění nápodoby. Evolučně se objevily i mimikry, je výhodné vypadat jako list alespoň "z poloviny". Navíc v tomto případě nefunguje evoluce proti konstantnímu prostředí, ale probíhají spíše "závody ve zbrojení" – zlepšuje se také zrak a inteligence šelem, protože v jejich případě naopak selekce preferuje schopnost mimikry prokouknout. Poslední Dawkinsův argument pro postupný vývoj: jednotlivé orgány často původně sloužily k něčemu úplně jinému než později. Ale i kdyby ne – křídlo, které dokáže jenom zbrzdit pád, je pořád lepší než nic.
Tuto koncepci zastává Dawkins jak v protikladu ke kritice evoluce jako takové (kreacionistický pohled), tak i ve vztahu například k tzv. saltacionismu. Mutacionalisté a saltacionisté se totiž naopak domnívají, že nové druhy mohou vzniknout jedinou makromutací. Často také snižují roli přírodního výběru a kumulativnost evoluce. Některé z těchto koncepcí jsou shrnovány pod označení "slibná zrůda" (tj. mutant tvořící základ budoucího druhu).
Do školy mutacionalistů patřili například Bateson a Morgan, zakladatelé moderní genetiky. Dawkins však i přesto s jejich názory ostře polemizuje. Uznává, že některé věci samozřejmě mutují skokem, tj. nikdo (nebo alespoň nikdo životaschopný) asi nemá 5,5 žeber nebo 7,3 chapadel – to se však týká spíše segmentovaných živočichů, u kterých je možné přidávat nové segmenty prostě tak, že se změní hodnota řídící proměnné cyklu. Tímto způsobem se ovšem neobjeví nový orgán, ale změní se počet již existujících fragmentů.
Dawkins cituje výpočty, které ukazují, že 100 000 let stačí, aby se při stálém selekčním tlaku mohla myš změnit ve slona (míněno samozřejmě pouze co se velikosti týče). Jediným předpokladem je stále působící selekční tlak – ten může trvat například po katastrofě, kdy v důsledku předešlého vymírání existují volné ekologické niky. Stále větší a větší myši pak mohou být skutečně ve výhodě.
I při růstu myši ve slona za 100 tisíc let by v jediné generaci přitom taková změna nebyla vůbec zaznamenatelná. Tedy i relativně pozvolné změny jsou ve skutečnosti tak rychlé, že se pro paleontologa jeví jako okamžité, jakoby spadlé z nebe. Dawknis tedy tvrdí, že spor o plynulost evoluce je do značné míry jazykovým nedorozuměním, jehož původ je především v různých časových škálách, jimž se zabývá na jedné straně např. paleontologie, na druhé etologie.
Výhrady k takto striktnímu postoji jsou ze strany Jaroslava Flegra vyjádřeny i v doslovu knihy. Sám bych dodal, že se mi Dawkinsovo odmítnutí koncepcí "slibné zrůdy" (neměla by se s kým rozmnožit; skoková změna bude na rozdíl od drobné odchylky téměř určitě nevýhodná) zdá být příliš tvrdé. Totéž se pak týká zlehčování role neutrální selekce. Ta sice sama o sobě nepřispívá k přírodnímu výběru (alespoň pokud je důsledně fenotypově neutrální), ovšem příslušné změny se tímto způsobem můžou hromadit jaksi pod povrchem a "doutnat". Následná jediná mutace, především pokud k ní dojde na regulační sekvence, pak fenotyp může změnit opravdu jakoby skokem.
Nicméně Dawkinsovi je třeba přiznat především obrovský vypravěčský talent. Dokáže podat věci jednoduše a srozumitelně, aniž text přitom působí nějak triviálně. Umí velmi přesvědčivě vyvracet výhrady, které mají k evoluční teorii její odpůrci. Umí vytvářet analogie, ale dokáže také skvěle odhalit meze analogií a ukázat, že ne každé srovnání je nutně smysluplné nebo plodné.
