George Adamson, autor knihy Můj život se lvy a vychovatel populární "televizní" lvice Elsy, se v Africe stýkal samozřejmě také se slony. Jaké jsou jeho názory na tyto tvory?
Adamson se v první řadě otevřeně přiznává k tomu, že celou řadu slonů zastřelil. Některé jen velmi nerad, nad jinými neplakal. Obecně sice bojoval za zachování divoké africké přírody, ovšem byl na každém kroku konfrontován s tím, nakolik jsou protichůdné například zájmy domorodých zemědělců a správců národních parků.
V Adamsonově pojetí jsou každopádně i zvířata individualitami, neváhá některá označit za dobrá a jiná za zlá (přičemž samozřejmě zde může být příčinou nějaký neduh – autor např. popisuje slona-zabijáka, který byl popudlivý zřejmě v důsledku bolesti klu). Jiné slony zase popisuje jako ukázkově mírumilovné, když pokládají choboty na kapoty aut, aniž jim však jakkoliv brání pomalu projet. Není ani pravda, že by sloni ve stáří a v tušení smrti byli nutně nerudní a agresivní – opět je to záležitostí individuální.
Adamson se nebojí ani popisovat jevy pokládané spíše za bajky. Podle autora si sloni navzájem pomáhají (např. podpírají až odnášejí své postřelené druhy), to však není všechno. Sloni mají opravdu cosi na způsob pohřebních rituálů, vrší větve na těla svých padlých druhů. Nemusí to však u nich být pouze jakýsi akt piety, protože stejně se někdy chovají i k usmrceným lidem.
Slon se prý dokonce podobně jako vrahové v detektivkách vracejí na místa, kde člověka usmrtili. Adamson soudí, že zvířata jsou prostě přilákána tam, kde je potkala nějaká emočně silná událost.
Zajímavé je (přinejmenším pro člověka uvyklého evolucionistikému pohledu, v němž by vlastnosti měly přinášet nějakou výhodu, "mít smysl"), že celkové vyznění popisu divoké africké přírody má daleko k idealizaci stejně jako k výkladu světa jako boje o život. Adamson prostě spíše věci popisuje, nesnaží se sám o budování všezahrnujících teorií – což v kontextu knihy působí sympaticky.
(George Adamson: Můj život se lvy, české vydání Mladá fronta, Praha, 1972)
