Lidská horečka či obdobné onemocnění u dalších teplokrevných živočichů je způsob, jímž organismus bojuje s infekční chorobou. Cílem je prostě "uvařit" patogena rychleji, než se uvaří samotné lidské tělo. Zajímavé přitom je, že horečka se vyskytuje dokonce i u studenokrevných živočichů.
Skutečně, bylo pozorováno, že ještěrky trpící infekcí přednostně vyhledávaly teplá místa. Pokud tato nebyla dostupná, umíraly podstatně častěji následkem choroby.
Horečka má příznivý vliv na průběh celé řady chorob, paradoxně dokonce i těch, které ji původně nevyvolaly. Překvapivě se tak stav řady syfilitiků (z hlediska původní choroby) zlepší, pokud onemocní malárií. V oblastech zasažených malárií je syfilis tudíž relativně vzácná…
Nicméně by bylo chybou se domnívat, že horečku je třeba nechat při léčbě rozvinout. Teplota kolem 41 stupňů už totiž může vést k nevratnému poškození tkání. Systém má také určité časové zpoždění – stává se tedy, že teplota stoupá ještě v době, kdy infekce již byla zlikvidována. Samozřejmě existuje i jiný druh horečky, kdy nejde o boj s parazity, ale o chybu v systému pro řízení teploty.
Také je třeba uvážit, že potlačení horečky sice někdy prodlužuje průběh choroby, ale za cenu menšího nepohodlí pro nemocného…
Na druhé straně, průvodní rysy nemoci nejsou vždy adaptací organismu, ale často naopak projevem sobeckých zájmů parazita (např. kýchání, kašel etc.),který tímto způsobem dosahuje většího rozšíření.
(Zdroj: Randolph M. Nesse, George C. Williams: O příčinách vzniku nemocí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996)
