I když ochočování vlků jistě probíhalo paralelně v různých oblastech, do dneška se zachovala víceméně pouze jediná domestikovaná linie. Občasná příbuznost mezi psy a vlky v určité oblasti neukazuje dle aktuální interpretace na ochočení místního poddruhu vlků, ale na křížení již domestikovaných psů s nimi.
John Novembre z University of Chicago a jeho kolegové nyní publikovali v PLoS Genetics podrobnou analýzu následujících genomů:
– tři poddruhy vlka šedého z Izraele, Evropy a Číny (Blízký východ, Dálný východ i Evropa se postupně pokládaly za tři různé oblasti původu psa, nyní se předpokládá, že správná je poslední možnost – viz zde)
– tři druhy psů: australský dingo, africký basenži a boxer (první dvě plemena byla dlouhodobě oddělena od jakékoliv vlčí populace)
– pro srovnání genom šakala (na rozdíl od minulosti se již nepředpokládá, že by šakal hrál nějakou roli při vzniku domácího psa)
Psi spolu byli příbuznější než jakékoliv jejich plemeno s vlky. Dingové a basenži měli geneticky ke všem vlkům stejně daleko – psi jsou tedy nejspíš potomky linie vlků, která v divoké verzi do současnosti nepřežila. (Viz také zde)
Za hlavní genetickou odlišnost mezi psy a vlky se (nepočítáme-li geny ovlivňující psychiku) pokládají geny pro enzymy amylázy, které umožňují trávit škrob. Lidé si (alespoň po přechodu k zemědělskému způsobu života) nemohli dovolit krmit psy čistým masem. Nové výsledky ale ukazují, že trávení škrobu se samotnou domestikací nejspíš příliš nesouvisí. Psi provázeli člověka ještě před vznikem zemědělství a škrobové diety; k selekci došlo až později a některá plemena škrob pořádně nezvládají ani dnes – např. divoký dingo, ale ani třeba sibiřský hasky. Schopností trávit škrob se navíc lišili mezi sebou i jednotliví vlci, takže evoluce metabolismu byla složitější.
Zdroj: Phys.org
