Na konci 15. století, poté, co na Iberském poloostrově skončila reconquista, zmizel někdejší poměrně tolerantní duch místních států (do té doby často bojovali křesťané i muslimové v nepřehledných aliancích, v muslimské části studovali křesťanští filozofové, po dobytí Toleda se ve 12. století přes místní arabské texty překládala antická i muslimská vzdělanost do latiny atd.). Po dobytí Granady v roce 1492 postoj přitvrzoval a stále větší moc měla inkvizice. (Podobný trend ovšem probíhal předtím i v muslimské části země, kde se dostaly k moci ortodoxní africké dynastie Almorávidů a Almohádů.)
Nakonec bylo přijato nařízení, který místním Židům (tzv. sefardským) a muslimům (Moriskům) ponechalo de facto jen dvě volby: přijmout křesťanství, nebo se vystěhovat ze země. Ani po přijetí křesťanství však tito konvertité neměli vyhráno, podléhali inkvizici jako křesťané již plně, byli udáváni konkurenčními obchodníky, že přestoupili na novou víru jen na oko apod. Obecně se předpokládá, že vyhnání Morisků i Židů ochromilo hospodářský život země a bylo jednou z příčin toho, že Španělsko nebylo schopné využít bohatství získaného v zámořských objevech.
Nynější genetické mapování ale ukazuje, že postup byl možná účinný v náboženské oblasti, nikoliv však „geneticky“. 1 z 5 současných Španělů nebo Portugalců má židovské předky, 1 z 10 arabské (ve smyslu severoafrické). Takové jsou alespoň výsledku testu provedeného vědci z University of Leicester. Zdá se, že konvertitů bylo tedy nakonec podstatně více než vystěhovalců.
Testován byl vzorek více než 1 000 mužů (oproti dřívějším studiím relativně hodně), kteří o podobném dědictví neměli ani tušení. Genetická mapa se samozřejmě lišila podle oblastí, podíl židovských a severoafrických genů byl nižší na severu země – v Katalánsku. V Galicii a Kastílii byly více zastoupené severoafrické chromozomy Y, v Astrurii zase sefardské (Astrurie byla část země, která Araby nebyla v 8. století dobyta).
Zdroj: New Scientist
Poznámka:
Uvážit je při hodnocení třeba ještě nejasný (především jazykově) statut dalších obyvatel Pyrenejského poloostrova, Basků. Zajímavé také je, že současná data byla získána analýzou chromozomu Y. Jak by se lišily výsledky pro „obecné geny“ a pro mitochondriální DNA? (V článku odkaz na studii, která v tomto případě zaznamenala mezi ženami 8-9 % severoafrických genů, tedy větší podíl než u chromozomu Y. To působí logicky. Vítězové si spíše berou ženy poražených než naopak.)
Plus samozřejmě je třeba jisté opatrnosti – když třeba mluvíme o „severoafrických“ genech, je třeba vzít v úvahu i to, že migrace zde nezačaly arabskou invazí v 8. století. Byla zde fénická a řecká kolonizace, výměna obyvatelstva v „globalizovaném“ Středomoří římské říše a nakonec přesuny se zde děly už v době šíření neolitu nebo megalitické kultury. Féničané byli též Semité, migrace z Blízkého východu mohly tyto geny s sebou přinášet už v neolitu atd.
Každopádně genetika hraje stále větší roli při současných pokusech rekonstruovat historické události.
Viz také:
Féničané nám zanechali nejen abecedu, ale i geny
Spekulace nad původem Basků a jejich jazyka
Chromozom Y naznačuje společné kořeny Velšanů, Basků a snad i Indiánů
Geny mapují cesty dávných předků
