Středověká epidemie černé smrti se téměř vždy dává do souvislosti s dýmějovým morem. Americký historik medicíny Norman F. Cantor ale ukazuje, že se nemuselo jednat výhradně o „morovou“ epidemii, alespoň ne v Británii.
Cantor nezpochybňuje, že Evropu tehdy zasáhl mor, nicméně se domnívá, že alespoň na Britských ostrovech mohla za hlavní úmrtnost jiná choroba, konkrétně sněť slezinná. Jaké má Cantor pro své tvrzení důvody?
Uvádí, že branou, odkud by se infikovaní hlodavci šířili do Británie, by byl zřejmě přístav Bristol. Nicméně se mu nezdá, že by k tomu docházelo tak rychle, jak epidemie skutečně postupovala. Historické údaje ukazují, že nákaza se šířila stejně tak málo zalidněnými venkovskými oblastmi jako městy. Taktéž řádila stejně v zimních jako letních měsících, což příliš neodpovídá tomu, co víme o aktivitě blech. K úmrtím také často docházelo už 3-4 dny po propuknutí nemoci, zatímco dýmějový mor zabíjí svou oběť nejčastěji během 2 týdnů. U řady obětí také nebyly zaznamenány charakteristické příznaky moru – horečka, zduřeniny v tříslech a podpaždí atd.
Kandidátem na viníka je mj. také antrax. V Británii došlo ve 13. století k rozsáhlému mýcení lesů a v zemi se objevila obrovská stáda hovězího dobytka – ideální prostředí pro vznik epidemie sněti slezinné. První přenos na člověka se zřejmě uskutečnil konzumací masa nakaženého dobytka.
Přímé důkazy pro tento pohled jsou ovšem poměrně sporé: Při vykopávkách v okolí Edinburku byly v hrobě obětí černé smrti nalezeny tři spory antraxu. Zajímavá je také situace na Islandu. Tento ostrov byl ve 14. století černou smrtí zdecimován rovněž, ale hlodavci se zde podle všeho objevili až ve století 17. Možné ovšem je i to, že krysy se sem ojediněle dostaly už dříve, než je však zahubilo místní klima, stihly jejich blechy přeskákat na nové hostitele – místní obyvatele.
Zdroj: Norman F. Cantor: Po stopách moru – Černá smrt a svět, který zrodila, Bbart, Praha 2005
