Historie havranů v Čechách
Od kdy vlastně havrani v Čechách sídlí? Některá nocoviště jsou zřejmě relativně mladá, ve Veltrusích ovšem existuje kolonie už minimálně 500 let (takže se havrani stačili dostat nejen do jména, ale i do erbu obce – viz výše).
Historie českých havranů je však podstatně starší. Nadále budeme vycházet z knihy Jiřího Bauma Ptactvo velké Prahy (Orbis, Praha, 1954). Baum uvádí, že už kolem roku 1250 jel rytíř Berthold z Bertholdic po pražském mostě a když dojel k věži, která na konci mostu stávala na malostranském břehu, srazili dva peroucí se havrani kámen z nejvyššího vršku žaláře. Kámen spadl Betrholdovi na hlavu a usmrtil ho. Toto je zřejmě nejstarší záznam o českých havranech a uvedli se na scénu způsobem vskutku poněkud morbidním.
V 17. století se pak Komenský zmiňuje i o krkavcovitých ptácích, kteří byli chováni v zajetí a jejich majitelé je učili mluvit. Konkrétně jde o kavky. Ačkoliv se jiné písemné záznamy nedochovaly, bezpochyby k tomu docházelo už mnohem dříve.
Havrani dříve sídlili i na řadě míst, kde je dnes nenajdeme – na vrcholcích topolů na Štvanici je např. kolonie zaznamenána v 19. století. V téže době se slétali i do Krčského lesa, v období 2. světové války byla zaznamenána kolonie na dejvické Hanspaulce.
Za mizením havranů z Prahy stálo v minulosti vybírání hnízd, kácení stromů a někdy i střelba těchto ptáků.
Zemědělcům sice havrani poněkud škodili na polích, současně však jedli ponravy chroustů a další škodlivý hmyz; rolníci je proto vesměs tolerovali. Úpadek havranů přišel až s tím, jak se Praha postupně měnila ve velkoměsto.
Podobný vývoj neproběhl pouze v Praze. Asi 20 000 havranů hnízdilo na přelomu 19. a 20. století i u Elysejského paláce v Paříži, sídla francouzských prezidentů, kde narušovali místní společenský život a museli být postříleni.
Chvála krkavců
Krkavec je elegán a přes možná nechutný jídelníček nevypadá nikterak špatně:
"Je velký, silný, elegantně létající," praví o něm Jiří Baum ve své knize Ptactvo velké Prahy. Krkavce v letu lze snadno zaměnit i se skutečným dravcem typu káněte či poštolky.
Krkavci kdysi žili u Bílé hory a snad i v oblasti Bubenče, dnes jsou u nás prakticky vyhubeni. Jejich stavy se znovu začaly zvyšovat teprve v 70. letech 20. století; ačkoliv dnes hnízdí na několika místech ČR (podle všeho např. v přírodním parku Nazaret nedaleko Uherského Hradiště), patří stále mezi ohrožené druhy.
Z celé čeledi jsou krkavci nejen největší, ale zřejmě také nejinteligentnější. Ornitologové pozorovali případy, kdy organizované hejno krkavců odlákalo z hnízda samici orla skalního a vybralo násadu (Zdroj http://www.cmmj.cz/norek-krkavec.html – text na webu Českomoravské myslivecké jednoty).
Obecně platí, že kognitivní schopnosti u krkavcovitých odpovídají velikosti jednotlivých druhů.
Útok na havraní intelekt
V jedné Morgensternově básni se havranům děje podobná křivda, jako v naší lidové bajce popisující setkání údajně naivního a ješitného černého opeřence s liškou. Havran zde – samozřejmě, že v příkrém a ostudném rozporu se skutečností – vystupuje jako symbol bezmyšlenkovitosti. Má mozek změklý jako vosk, stále jenom opakuje jakýsi ukazatel vzdálenosti (v originále km 21, v překladu Josefa Hiršala
"Havran na milníku seděl v povětří,
krákal ká-em-tři tři, ká-em třicet tři".
Mimochodem: Rým na ká-em-dva-jedna se ve své verzi překladu pokusili najít např. Rudolf Havel, Petr Komers a Pavel Žiška. V překladu Egona Bondyho této básně pak stojí za zmínku i půvabný neologismus, když je německé Der Werhund překládáno – podle vzoru werwolf-vlkodlak – jako "psodlak".
Havrani a svět vikingských ság
Co se týče vztahu havranů ke světu dávných seveřanů, za zmínku rozhodně stojí, že na ramenou nejvyššího severského boha Odina sedávali dva havrani: Hugin (Myšlenka) a Munin (Paměť).
V eddickém textu Gylfiho oblouznění (česky např. v překladu Heleny Kadlečkové: Snorri Strurluson: Edda a Sága o Ynglinzích, Argo, Praha, 2003) se praví:
Dva havrani mu sedí na ramenou a šeptají mu do uší všechny zvěsti, které vidí a slyší. Jmenují se Hugin a Munin. Na úsvitu je vysílá, aby obletěli celý svět, a k snídani se opět navracejí. Tak je zpraven o mnohých událostech. Proto bývá nazýván též bohem havranů. Zde se říká:
Hugin a Munin
den co den obletí
široširý svět.
Strach mám, že jeden
jednou se nevrátí,
o to víc trnu o oba.
Úryvky z právě vycházející knihy
Pavel Houser: Havrani
Triton, 2004
128 str., brož., cena: 59
Detaily o publikaci
http://www.triton-books.cz/book.asp?bookid=126
