Otázka, zda viry chápat jako živé, se přetřásá už pořádně dlouho. Ostatně ani nevíme, zda viry mají společný fylogenetický (evoluční) původ, na to se od sebe jednotlivé skupiny velice liší.
Takže klidně některé viry mohou být původně sobeckou nukleovou kyselinou na způsob transpozomů, jiné potomky předbuněčného života, další extrémně zredukovanými buňkami (tady je zajímavé, že některé organely některých eukaryot, původně samostatně žijící organismy, zcela přišly o svůj genom; nicméně neznáme jediný nějak alespoň naznačený případ, kdy by tomu bylo naopak, tj. že by se vnitrobuněčný parazit zbavil buňky a ponechal si genom).
Nová studie z University of Illinois at Urbana-Champaign tvrdí, že se podařilo najít metodu rekonstrukce evoluce virů. Závěrem má být, že přinejmenším některé viry byly původně živé a mají starobylý původ.
Podle článku publikovaném v Science Advances se společný původ podařilo doložit (spíše asi naznačit) u 26 ze 104 známých rodin virů (zpráva nespecifikuje, o jaké rodiny konkrétněji šlo). Při srovnávání virů se nevycházelo ze sekvencí nukleových kyselin, ale proteinů, které tvoří kapsidu (z toho už vyplývá, že se bude jednat pouze o složitější viry). Konkrétně šlo o proteiny, které tvoří „záhyby“, tj. skládají tvar ve 3D. Samotné sekvence v DNA/RNA se u virů rychle mění, proteiny kapsidy jsou jako svědek evoluční minulosti lepší. 442 z těchto proteinů se nachází i v buněčných organismech (viry ho tam mohly vnést nebo naopak ukrást), 66 však bylo specifických pouze pro viry. Právě ty budou asi pro kapsidu nejdůležitější – umožňují viru trávit kus životního cyklu mimo hostitelskou buňku; evoluce tyto proteiny vytvořila v době, kdy viry začaly fungovat současným způsobem.
Autoři studie tvrdí, že zkoumané viry jsou zřejmě potomky organismů, které předcházely vzniku současných buněk, možná pozůstatky RNA světa (zase se nespecifikuje, jaké viry to jsou; velké složité viry jsou DNA, pokud známo ne RNA). A nakonec jako jeden z důkazů („důkazů“?) živosti virů má sloužit to, že u některých z nich se vyskytuje vlastní aparát pro transkripci (tj. mají geny pro příslušné proteiny, které potom řídí kopírování genetické informace nebo i její opravu). K rozmnožování potřebují sice hostitelskou buňku, ale nikoliv její jádro (kde jinak probíhá transkripce) – vystačí si s tím, když jim jejich proteiny vyrobí buněčný ribozom. Jako by šlo o zbytky původní složitější biochemické mašinérie.
Zdroj: ScienceDaily
Poznámka: Na podobné téma a s podobnou argumentací viz také: Obří viry jsou asi samostatnou větví života
