Viz také: Proč nejsou všichni parazité nakonec hodní?
O historii choroby viz také: Syfilis nemusí pocházet z Nového světa
Na počátku 16. století se první příznaky syfilidy popisují jako vředy o velikosti žaludu, bolestivé a nesnesitelně páchnoucí kvůli výtoku hnisu. Dnes jsou příznaky naopak nenápadné – vřed zvaný šankr je malý, nebolestivý, zmizí sám a řada nakažených si ho ani nevšimne. Také další stádium je mírné a připomíná jiné choroby (občasné vyrážky). Pak příznaky zcela odezní.
Lidé, kteří nejsou léčeni, mají dnes šanci 85 %, že tím to skončí. Jen u 15 % neléčených případů může nastat další stadium, známá paralýza a demence končící až smrtí. K tomu však dochází i celá desetiletí po původní nákaze.
V 16. století epidemie kosila lidi krátce po nákaze, byť samozřejmě i tehdy existovaly i vleklé případy (zvlášť, když se choroba trochu pozastavila léčbou, tehdy hlavně rtutí). Zdá se, že mírnější varianty syfilidy byly ve velké výhodě právě kvůli způsobu přenosu – lidé plní vředů měli menší šanci předat chorobu dál, protože se ostatní se sexu s nimi vyhýbali. Důležité přitom je, že bakterie působící syfilis (Trepomena pallidum) může jinak než pomocí sexu infikovat hostitele jen velmi vzácně.
Zdroj: Sharon Moalem: Jak funguje sex, Dokořán 2010
