Existují v kilometrových hlubinách hlavonožčí monstra větší než cokoliv dalšího, co kdy žilo na zemi? Opravdu potápějí lodě? Jak je to se stopami "přísavek" nalézaných na kůži vorvaňů? Můžeme nějak odhadovat inteligenci chobotnic? A jak vůbec vypadala evoluce hlavonožců?
Na naše otázky odpovídá paleontolog Martin Košťák, který se na Přírodovědecké fakultě UK specializuje na výzkum druhohorních hlavonožců. Martin Košťák je mj. také autorem knihy Dávný svět zkamenělin (Granit, Praha, 2004).
Začneme tedy těmi hlavonožčími rekordmany…
Zřejmě největších v tuto chvíli popsaným hlavonožcem je rod Architeuthis. Maximální doložená délka je okolo 17,8 metru i s rameny, přičemž délka pláště dosahuje asi 5-6 metrů. Takový kolos váží okolo 1 000 kg. Pro srovnání – vorvaň dosahuje ovšem hmotnosti řádově 50 tun, kosatka zhruba desetinu. Takže ona taková 18metrová krakatice ve skutečnosti zase nijak zvlášť robustní není, rozhodně to není největší živočich na světě.
Na druhé straně bychom ale tyto tvory neměli podceňovat. Bylo zaznamenáno, že obří krakatice svými čelistmi podobnými papouščímu zobáku překousne ocelové lanko. Že by s člověkem udělala opravdu krátký proces je myslím dostatečně jasné. A ani v soubojích s vorvaněm není vždy obětí…
Jaký je váš osobní názor na to, že se v hlubinách nacházejí monstra ještě mnohem větší? Někdy se bájí až o tvorech o délce těla kolem 50 metrů a hmotnosti 100 tun.
Jsem v tomto ohledu spíše skeptický, podle mého názoru se jedná o báchorky a přání fantastů. Neexistuje (alespoň zatím) jediný důkaz, který by dokládal velikost krakatic větší než 20 metrů. Celý omyl vznikl pravděpodobně ve třicátých letech minulého století, kdy byly publikovány údaje o 40-ticentimetrových průměrech otisků přísavek na kůži uloveného vorvaně. Nedávno se ale ukázalo, že se jednalo o chybu došlo k posunu desetinné čárky. Skutečný průměr přísavek byl 40 mm.
Hledání velkých hlavonožců je poměrně nákladnou a složitou záležitostí. Někteří vědci (např. britský teutolog Malcolm Clark) tomu zasvětili celý život, přesto ale neobjevili nic. To je myslím důvod ke značné opatrnosti až skepsi.
Nemůže to být tak, že takový hlavonožec si pomalu roste po celý život, no a když se tedy výjimečně dožije vysokého věku, může nabýt opravdu děsivých rozměrů?
Opět spíše pochybuji. Krakatice podle všeho rostou naopak velmi rychle (byla chycena devítimetrová potvora zjevně velmi mladá, protože ještě neměla vyvinuté pohlavní orgány). Asi se nejedná o tvory nijak dlouhověké.
Často se argumentuje tím, že těžko můžeme o obřích hlavonožcích říct něco určitějšího, když nikdo nikdy živou krakatici neviděl, neb se skrývá někde v hlubinách.
Hlubokomořští hlavonožci opravdu existují, například vampýrnatky a celá řada dalších. Konkrétně ale velcí kalmaři (krakatice, krakeni) zase v nijak velkých hloubkách nežijí. Není pravda, že při výstupu na mořskou hladinu zahynou v důsledku změny tlaku. V Indickém oceánu bylo dokonce pozorováno usmrcení vorvaně velkou krakaticí, kterou vorvaň předtím vytáhl k hladině. Hlavonožec jedním ze dvou prodloužených ramen uzavřel vydechovací otvor kytovce a vorvaně udusil.
Navíc si vezměte vzácné případy útoků kalmarů na plavce nebo plavidla na mořské hladině. Hlavonožci byli v těchto případech zjevně při síle i při chuti. Obří krakatice se na lov k hladině ovšem vydávají především v noci a to je nejspíš důvod, proč je vídáme tak ojediněle. Ve dne se pravděpodobně pohybují v hloubkách okolo 300 metrů, maximálně tak 1 000. Hlavonožci mají často v poměru k velikosti těla extrémně velké oči. Nemusí jít ale jen o adaptaci na velkou hloubku, ale i na noční způsob života. Mimochodem – řada žraloků má z tvaru připomínající velké oko panickou hrůzu. Z toho lze usuzovat, že se pravděpodobně s krakaticemi příležitostně setkávají.
Napadá vás ještě nějaký důvod, proč známe tak málo exemplářů obřích kalmarů?
Asi to, že krakatice končí buď roztrhána ve vorvaním žaludku, nebo, pokud uhyne přirozenou smrtí, klesá ke dnu – jenom výjimečně nějaký proud tělo vynese na hladinu nebo vyplaví na břeh.
(pokračování zítra)
