První teplokrevní živočichové se podle všeho objevili v triasu. Pomiňme teď věčnou otázku teplokrevnosti dinosaurů i zrod teplokrevnosti ptačí a zůstaňme na poli, kde máme méně pochyb. Teplokrevní byli téměř jistě už savcům podobní plazi – therapsidi a cynodonti. Na zrod teplokrevnosti se zřejmě ale musíme podívat i z pohledu velkého permského vymírání…
Samozřejmě, že savci byli po většinu druhohor teplokrevní prostě proto, že je dinosauři zatlačili do „noční niky“. Noční zvíře potřebuje ke svému fungování energii, kterou nedokáže získat jinak než zevnitř. Tím ale problém vysvětlen není: po většinu triasu savcům podobní plazi ještě ovládali větší díl světa než dinosauři; a teplokrevní byli už tehdy. Navíc ještě nešlo o žádné obří formy. (na rozdíl od pozdějších dinosaurů, kteří mohli být teplokrevní „de facto“, tj. vzhledem i intenzitě svého metabolismu přepočtené na povrch těla prostě nestačili vychladnout).
Nick Lane se kupodivu domnívá, že výdej tepla, který nám umožňuje být vytrvalejší než plazi, je spíše druhotným efektem. Původně se teplokrevnost objevila jako následek co nejrychlejší práce vnitřních orgánů. Nešlo o svaly, ale o co nejvýkonnější játra.
Jakoby se plazům podobní savci potřebovali energie spíše zbavovat? V triasu dominoval v ekosystémech po určitou therapsid lysosaurus, býložravec velikosti prasete. Po jistou dobu patřilo snad až 95 % suchozemských obratlovců k tomuto druhu – což je podíl dnes nepředstavitelný. Taková situace ovšem nevznikla sama od sebe, ale jako výsledek předchozího permského vymírání, největší katastrofy tohoto typu všech dob.
Před tímto vymíráním dosáhla koncentrace kyslíku ve vzduchu 30 %, což umožňovalo třeba existenci obřích vážek; div, že z karbonu se dochovalo nějaké uhlí a všechno prostě neshořelo. Pak však došlo k velkým sopečným výbuchům, které v kaskádách způsobily další změny, hlavně vyschnutí povrchu. Hladina kyslíku klesla na 15 % (po vyschnutí močálů reagoval organický uhlík s kyslíkem). Oxid uhličitý zadusil život v oceánech, anaerobní rozkladné procesy zde vytvořily plyny typu sulfanu a metanu. Organismy blízko hladiny oceánu se otrávily, dále žijící zvířata zase měla podmínky odpovídající dnešním vysokohorským.
Přežil jen ten, kdo dokázal zůstat aktivní, i když se mu nedostává dechu.
Pak je zde ještě další možný mechanismus vzniku teplokrevnosti, její souvislost s vegeteriánstvím. Studenokrevná zvířata mají s vegetariánstvím problémy (nemusí být náhodou, že vegetariány nejsou hadi ani krokodýli), protože rostlinná strava obsahuje málo dusíku. Co s tím? Je prostě potřeba jíst relativně víc. Tím ale zase vznikne problém s přebytkem uhlíku, ten je třeba rychleji pálit, a tedy i zrychlit metabolismus. Právě to možná stálo za (byť přechodným) úspěchem lysosaurů. Jakmile teplokrevnost jednou vznikla, hodila se ovšem i těm therapsidů a cynodontům, kteří zase přešli na maso (konec konců mj. lovili zase teplokrevné živočichy).
A dinosauři? Možná byli teplokrevní, možná (spíš) na to ale šli jinak…
Zdroj: Nick Lane: Vývoj života – deset velkých vynálezů evoluce, Kniha Zlín, 2011
