V dobách mého mládí v masnách a lahůdkách a téměř všude, kde se prodávalo vážené zboží, zákazníka okrádali. Dnes se tam samozřejmě okrádá také, ale tak nějak neosobně a jaksi na profesionální bázi – do vakuovaných sáčků se šunkou se přidá voda a, milý zákazníku, dobrou chuť a přijď zase (nebo si jdi jinam, když myslíš, že tam mají vodu nějak výrazně lepší).
V časech mého mládí zřejmě pokládali prodavači za věc profesní cti, aby na každé porci váženého zboží zákazníka o pár deka okradli. Když si člověk koupil třeba 10 deka šunky, mohl vcelku s jistotou počítat s tím, že mu dají buď méně, nebo že se ho pokusí ošidit při vracení drobných, případně obojí. Samozřejmě že se to stávalo i mně. A já, místo toho, abych se proti tomu ohradil a vyvolal pěkný konflikt (a zbavil se možnosti v budoucnu nakupovat ve stejném obchodu), jsem mlčel. Ba co víc, mlčet mi připadalo z nějakého důvodu užitečnější, účelnější. Jako by mi to, že jsem mlčel a proti pokusu o podvod se neohradil, poskytovalo do budoucna vůči prodavači nějakou výhodu. „To jsem ale pěkně napálil prodavače, že jsem se nechal napálit.“ Prostě naprosto nelogické chování, které se ve zpětném pohledu nedá ani při nejlepší vůli považovat za účelné. Po odchodu z obchodu mi taky zatraceně vrtalo hlavou, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal, a kde se vzaly ty pocity, které jsem při tom zakoušel. Že by hypnóza ze strany prodavače?
Nebo jiný příklad. V domku, ve kterém bydlím, byly špatné elektrické rozvody, takže se mi tu a tam podařilo vyhodit pojistky. Jednou jsem byl obzvlášť úspěšný, když se mi podařilo vyhodit nejen vedlejší jistič, ale i hlavní jistič a nakonec i hlavní přívod do domu, tu asi 25ampérovou „žehličku“, co bývá ve sloupku v plotě. Věděl jsem, že tam tečou skutečně vysoké proudy, že se k tomu člověk raději nemá přibližovat, a že tedy musím zavolat příslušné odborníky. Shodou okolností jsem také věděl, že výměna této pojistky před elektroměrem je záležitostí rozvodných závodů (nebo jak se ta firma jmenuje) a že to není zpoplatněné. A zároveň jsem si říkal – to, že výměna je bezplatná, ví málo lidí, takže až přijedou montéři, určitě se budou snažit vylákat ze mě peníze. Určitě řeknou, že jsem si škodu způsobil sám, a že tedy jejich výjezd a zničenou pojistku musím uhradit.
A měl jsem pravdu. Přijeli montéři, vyměnili pojistku a řekli, ať jim zaplatím 50 korun. Tehdy 50 korun bylo řekněme jako dneska 500 korun. Dobře jsem věděl, že na ty peníze nemají právo, a navíc s jejich pokusem o podvod jsem předem počítal. Ale právě proto, že jsem věděl, že se jedná o podvod, zatímco oni si mysleli, že já to nevím, jsem jim s pocitem převahy těch 50 korun dal. A říkal jsem si přitom: tak, a teď vám ukážu. Samozřejmě že jsem jim nic neukázal, nebylo taky co. Montéři strčili vesele 50 korun do kapsy a odjeli pryč. A já jsem si říkal, vždyť to není možné, nějak to přece musí pokračovat. Jak je to možné, že vždycky když se nechám od někoho okrást, mám takhle intenzivní pocit, že vlastně nad tím vítězím? Tehdy jsem definitivně pochopil, že ten pocit převahy, který v podobných situacích zažívám, je pouze iluze a realitě vůbec neodpovídá.
Ten, kdo mě okradl, bude spokojený (ještě spokojenější by možná byl, kdyby věděl, že jsem se vlastně nechal okrást dobrovolně) a mně zůstane nanejvýš podivný pocit, že nechápu, proč jsem něco takového mohl udělat a jak jsem si mohl myslet, že v tu chvíli něco získávám.
Jak jsem již říkal, po svém návratu na přírodovědeckou fakultu jsem začal o tomto vzorci chování, který ke mně naprosto nepasoval, přemýšlet jako o zajímavém psychologickém problému. Začal jsem pátrat, zda s tímto podivným jevem mají zkušenosti i jiní lidé, a několikrát jsem ho probíral s přáteli. Vyptával jsem se, jestli někdo jiný nezná pocit, že v určité situaci jedná jakoby z cizí vůle a v cizím zájmu a přitom to vlastně dělá dobrovolně. Asi jsme mluvili o hypnóze , sugesci, protože se mi zdálo, že tohle by s tím mohlo souviset. Bavili jsme se o tom, zda je možné, že někteří lidé dokážou vsugerovat někomu jinému svoji vůli tak, že dotyčný dobrovolně a dokonce s pocitem převahy udělá přesně to, co se hodí jim. K čemu jsme tehdy došli, nevím, jasné ovšem bylo, že nikdo z mých známých tento pocit z vlastní zkušenosti neznal. Asi měsíc po jedné takové debatě, odehrávající se v útulném příšeří jednoho pohostinství poblíž fakulty, se za mnou zastavil Jaroslav Kulda, který rychle potřeboval dobrovolníky, na nichž by si otestoval nový toxoplasmický antigen…
Tento text je úryvkem z knih:
Jaroslav Flegr: Pozor, Toxo!, Academia 2011
O knize na stránkách vydavatele
Poznámka: Jen malá nápověda pro ty, kdo o manipulátorských schopnostech toxoplasmy na svého hostitele ještě nečetli. Tento parazit manipuluje svého běžného mezihostitele – myš – aby se nechala sežrat kočkou. Z toho už lze uhádnout, jak bude logika neúsprosně pokračovat v našem případě…
