Vědci Umami Sustainable Seafood v San Diegu nyní potvrdili, že se jim poprvé podařilo vypěstovat v zajetí vajíčka i larvy těchto ryb. O tom, že rybky z výzkumné farmy společnosti v Chorvatsku patří právě k tomuto druhu, rozhodl nyní text DNA. Třením ryb v zajetí se už podařilo získat miliardy vajíček i potěru, zbývá ještě dokázat, že v zajetí může probíhat celý životní cyklus. Protože dosud se do zajetí chytaly malé ryby, ona zbývající část cyklu už vlastně není nijak dlouhá.
Tuňák rozmnožený v zajetí by také nemusel být jen vykrmován, ale i vypouštěn zpět do volné přírody.
Existují ještě další dva druhy tuňáka, ty se však již v zajetí chovat daří. Vědci z Kinki University v japonském Kushimoto-cho zvládli v roce 2007 odchov tuňáka pacifického a australská společnost Clean Seas pak o dva roky později i jižního tuňáka.
Velkým odběratelem tuňáka je Japonsko se svou zálibou v suši, ale pochutnáváme si na něm prakticky všude. Ročně lidé snědí asi 50 000 tun tohoto masa, polovinu přímo ulovenou, druhou z umělých odchovů (což je obvykle část moře ohraničená pevnými sítěmi). Tuňák je dravec, v zajetí je třeba ho vykrmovat jinými rybami, sardinkami, treskami, sleděm a makrelou. Je jasné, že jich tuňák spořádá víc, než sám přibere na váze, ne že by tedy chov tuňáka v zajetí sám o sobě vyřešil problém s vylovováním oceánů. (Ostatně onen „výkrm“ také ukazuje, proč je cena masa tuňáka vyšší než většiny jiných ryb.)
Zdroj: New Scientist
Poznámka: Když jsou rybí produkty „ala losos“ (a subjektivně chutné), proč se vlastně nezkouší i „ala tuňák“ úpravou masa jiných (levnějších) ryb? Je to proto, že na to není rozdíl v ceně např. mezi tuňákem a sleděm zase tak velký?
