***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Problematikou se zabýval především rakouský vědec Karl von Frisch, který za své výzkumy posléze v roce 1973 obdržel Nobelovu cenu. Kontroverze tím však nepřestaly. Možné jsou totiž i jiné výklady způsobu, jímž včely nacházejí nektar. Předpokládalo se třeba, že tančící včela ze sebe především uvolňuje částečky pylu a nektaru. Ostatní včely se pak orientují čichem, tj. vyrazí po stopě první dělnice. Sám tanec ale žádnou informaci nenese. A ještě jiní biologové navrhovali, že včely se prostě přidají k tančící včele při jejím příštím letu. Tanec by v obou případech sice signalizoval, že dělnice objevila zdroj potravy, ale nic dalšího.
Za podpory britské vládní Biotechnology and Biological Sciences Research Council nyní proběhl výzkum, který však ukázal, že včely opravdu dokáží smysl tance svých družek dekódovat. Včely byly totiž vybaveny vysílači, které následně umožnily identifikovat jednotlivé dělnice a přesně zaznamenat trajektorie jejich pohybu v závislosti na předváděném tanci.
Dosavadní pochybnosti o tanci včel vycházely především metodologie vědeckého zkoumání – uplatňuje se zde tzv. Morganovo pravidlo, de facto odvozená Occamova břitva. Můry s sebou po přistání různě třepou a toto třepání odpovídá délce letu. Masařky poletují kolem roztoku s cukrem způsobem, který odpovídá koncentraci cukru. Jde ovšem o „natvrdo zadrátovanou“ reakci, žádný komunikační kód (ostatně masařky jsou samotářské). Ucuknutí prstem z rozžhavené plotny bychom mohli také chápat jako jazyk, kterým sdělujeme, že je zde vysoká teplota, taková interpretace je ale na první pohled divná. Morganovo pravidlo právě říká, že bychom měli primárně předpokládat jednoduché procesy vytvářející určité chování – dokazovat je třeba opak.
Příklad s masařkami může být zajímavý i evolučně. Včelí chování mohlo třeba vzniknout právě jako podobná pudová reakce na vnější podněty, ale ostatní jedinci ve společenství se posléze naučily signály dekódovat.
Nicméně stále zůstávají určité nejasnosti – pokud například bylo včelám v mírném pásu znemožněno tanec správně dekódovat (došlo k otočení plástve), úspěšnost včel ve vyhledávání potravy se kupodivu nijak nezměnila (viz např. Vesmír 4/2004). V tropech tento experiment přinesl výsledky odlišné. Je tedy možné, že včelí tanec původně vznikl v tropech (kde, jak se předpokládá, probíhala evoluce včel), ale v mírném pásu se porozumění zkomplikovalo. A možné je i to, že v loukách mírného pásu je potrava na rozdíl od tropů rozložena natolik rovnoměrně, že chybné dekódování vlastně nemá zvláštní význam (takže evoluce neprováděla selekci proti „zašumění“ včelího jazyka).
Včely je každopádně možné poplést (to opět znamená, že skutečně dekódují tanec a neřídí se třeba čichovými podněty), pouze však do určité míry. Nelze je takto třeba přimět k tomu, aby hledaly pyl uprostřed jezera. (Což nakonec vlastně odpovídá i používání jazyka u lidí – lhát lze, ale zjevně nepravděpodobným lžím neuvěříme.)
Přece jen ale jeden problém zůstává – jazyk bývá definován především svou arbitrárností. Abychom včelí tanec uznali za skutečnou obdobu jazyka, musel by být kódován spíše kulturně než geneticky – tj. bylo by třeba, aby existovaly různé úly s různou „kódovou tabulkou“. To ovšem u včel, na rozdíl třeba od některých ptáků, dosud pozorováno nebylo.
