Nedávno zemřelý nositel Nobelovy ceny Francis Crick popisuje ve své knize Věda hledá duši následující dilema. Pokud se nám podaří sestrojit inteligentní umělé systémy, měli bychom tím lépe porozumět i podstatě lidského vědomí. Na druhé straně, je možné, že se nám nedaří sestavit nic na způsob skutečné umělé inteligence právě proto, že dosud podstatě vědomí pořádně nerozumíme.
Zůstává tedy otázka, v jakém z těchto oborů se podaří zásadnější průlom jako první (a pak bychom měli dokázat pohnout i druhou částí problému).
Proč se nám v tuto chvíli stále nedaří popsat činnost mozku v jazyce neuronů? Podle Cricka právě proto, že kromě činnosti neuronů není v mozku už nic dalšího, žádné oddělené já.
Nemáme neurony, které by symbolizovaly jiné neurony (pak by muselo dojít k nekonečné regresi) nebo třeba poškození mozku, proto je pro nás o těchto kvalitách velmi obtížné přemýšlet (poznámka Pavel Houser: na druhé straně jistě neexistuje nic jako neurony pro černé díry a přesto o nich přemýšlet můžeme, pokud si jednou takovou představu vytvoříme. Co tomu tedy brání v případě neuronů?).
Crick se však domnívá, že problémy spojené s výzkumem lidského mozku nejsou principiální povahy, není to tedy nic na způsob omezení plynoucích třeba z kvantové teorie. Každopádně tvrdí, že plodná metoda pro výzkum vědomí by si nejprve všímala jednotlivých susbsystémů typu zrakového vnímání a postupně postupovala k dalších, "zajímavějším" systémům. Pokud ale přesně nevíme, jak se tvoří něco tak jasně "fyzikálního" jako zrakové vědomí, je předčasné se zabývat třeba matematickou intuicí nebo rozborem náboženské skutečností. Crick také v tuto chvíli odsouvá problém "qualií", tedy přechodu mezi objektivním a subjektivním – jak je možné, že určité objektivní vlnové délce odpovídá subjektivní vnímání červené barvy.
(Zdroj: Francis Crick: Věda hledá duši, Mladá fronta, Praha, 1997)
