Empirická odpověď je poněkud depresivní, podle všeho ne. Svět je prý hloupě jednoduchý a abstraktní myšlení není ani k efektivnímu „provozu“ skoro potřeba. Pes je vycvičen na určité konkrétní situace typu přechodu vozovky, doma ale klidně hrabe tlapou k misce nebo očekává, že mu slepý pán podá hračku spadlou za skříň. Slepečtí psi např. používají standardní prosebný nešťastný psí pohled, který upírají nejprve na majitele, pak na svou misku a zase nazpátek. (Kromě toho taky třeba kňučí, to je pavlovovské podmiňování, vědí, že se tak zvýší pravděpodobnost jídla nebo se to alespoň urychlí. Ale co je slepota, to nevědí.)
Zdroj: John Bradhshaw: Cesta do psí mysli, Plot 2014
Poznámky:
Zajímavé na tom je to, že pes podle všeho přitom má „koncept mysli“. Když se pes učí napodobováním jiného psa aportovat předměty a učitel má přitom něco v tlamě, učení psi budou aportovat tlamou („je prostě třeba aportovat, kdyby něl volnou tlamu, dělal by to taky tak…“). Když má učící pes tlamu prázdnou a aportuje packama, naučí se žák aportovat packama („mohl by tlamou, ale když to nedělá, je asi třeba…“).
Zajímavý protipříklad uváděný v dokumentu Tajný život psů: slepecký pes nevede pána tak, aby se tento praštil do hlavy, i když pes sám v pohodě podleze. Jakoby tedy chápe, že člověk to nevidí a nedokáže se sehnout?
Též není pes jako pes, komisař Rex by koncept slepoty jistě chápal :-). V úvahách se dá pokračovat skoro do nekonečna, my také „nechápeme“, že pes nerozlišuje červenou a zelenou, pes nechápe, že lidé jako celek skoro nemají čich…
