Mechanismy přenosu nejsou jasné; samozřejmě někdy nejde o „infekci“, ale o společnou reakci na příslušné prostředí, třeba vydýchaný vzduch nebo nudnou přednášku, jindy se zívání ale opravdu šíří jako nákaza. Zajímavé je, že přenos je dokonce mezidruhový, pod vlivem člověka může začít zívat pes. Evoluční příčiny nápodoby nejsou jasné, může jít prostě o vyjadřování empatie, ale jistě lze vymyslet i méně altruistické mechanismy.
Teresa Romero a její kolegové z Tokijské univerzity nyní v PLOS ONE publikovali výsledek, podle něhož se zívání přenáší také mezi vlky. Napodobování (v rámci 12členné smečky v tokijské zoo) je tím rychlejší, čím vyšší byl sociální statut vlka, který zívl první. Vlčice napodobovaly zívání rychleji než samci, jsou citlivější na sociální podněty.
Ukazuje se tedy, že psi si nápodobu zívání nemuseli vyvinout v průběhu domestikace, měl ji už vlčí předek. Otázka zní, zda je to náhoda (podobná „předpřipravenost“ právě umožnila, aby pes byl prvním domestikovaným druhem), nebo zda podobnou schopnost nemají i jiné druhy savců – u nichž se to zatím moc nezkoumalo, ale může to být i celkem univerzální jev.
Zdroj: Phys.org a další
Poznámky:
– U lidí se zívání přenáší i mezi cizími.
– Může i pán začít zívat pod vlivem zívání svého psa? (Složité, třeba „úsměv“ se mezi lidmi a psy přenáší, ovšem lidé např. nevyplazují jazyky, psi se nedloubou v nose…)
