Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Vlci žijí vedle nás, ne s námi (1)

Vlci člověka odedávna fascinují. Zanechali svoji stopu v mytologii snad téměř každé kultury, nejznámější je asi příběh Romula s Remem. Byli člověkem nemilosrdně hubeni, jindy obdivováni a cesty obou druhů se spolu těsně proťaly už hodně dávno – výsledkem tohoto soužití trvajícího více než 10 000 let je domestikovaný pes.

Dnes, když u nás dříve vyhubení vlci zvolna opět zabydlují i okrajová území České republiky, jsou vlci drtivé většině lidí nejspíš sympatičtí a nevidíme v nich krvelačné bestie číhající v beskydských lesích na Červenou karkulku. To ale neznamená, že o vlcích nemáme celou řadu mylných představ, i třeba „pozitivních“. Na naše otázky odpovídá RNDr. Pavel Brandl, Ph.D. V pražské Zoo v Tróji pracuje od roku 1998 a má zde na starosti chov savců. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu v Praze a doktorát získal na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.


Přiznám se, že úvodním impulsem k tomuto rozhovoru byla kniha Vlci u dveří. Nakolik vůbec můžeme literatuře tohoto druhu věřit, nakolik jde spíše o mýty „vlčích nadšenců“?

Literatura o vlcích je pochopitelně velmi různorodá – nemyslím si, že by vaše otázka směřovala třeba ke Kiplingovi a Mauglímu. Konkrétně Vlci u dveří je podle mého názoru kniha nejen čtivá, ale i věrně zachycující skutečnost. Mnohé z věcí, které jsou v ní popisovány mezi řádky, pochopíte, až když se vlky delší dobu zabýváte… Já sám mám z této kategorie literatury velmi rád například knihy Lois Crislerové „V arktických pustinách“ a „Život s vlky“ či „Nedělejte poplach“ od Farley Mowata.


Nicméně ve Vlcích u dveří byli vlci pobytem s lidmi jakoby poloochočení. Jak zde stojíme u vlčího výběhu /u vlka euroasijského, v Tróji dnes mají i vlka hřivnatého, ten na pohled připomíná spíše lišku s vysokýma nohama/, nezdá se, že bychom vlky vůbec nějak zajímali. Tím tedy nemyslím, že by se nám měli přes plot pokoušet dávat pac, ale…

Vlk je pořád divoké zvíře, nemůžete si představovat, že i když mu lidé chodí kolem výběhu, bude se chovat jako pes – byť podoba k tomu svádí a lidé, kteří se vlky cítí fascinováni, této představě často propadají. Vlk má ale z člověka přirozený strach. Jak by tomu také mohlo být jinak, když lidé po tisíciletí vlky pronásledovali? To by nějak ovlivnilo i mnohem méně inteligentní zvířata, než jsou vlci.

V té zmiňované knize se o vlčata lidé starali od malička namísto jejich biologických rodičů. To tady v Zoo neděláme, snažíme se návštěvníkům ukázat zvířata spíše v něčem, co připomíná jejich přirozené prostředí, včetně „přirozeného chování“. Vlčata jenom vakcinujeme a necháváme vyrůstat ve smečce.

To samozřejmě neznamená, že jinde se to nedělá jinak. Takové poloochočené vlky najdete třeba  ve švédském Kolmardenu. To ale mělo zvláštní důvod – namísto relativně malého výběhu tam pobíhají po lese. No a dokud se lidí stranili, tak je návštěvníci proto de facto vůbec nepotkali, takže když jim stanice chtěla vlky „nabídnout“, jinak to nešlo.


Rozumím, že si vlci nevšímají návštěvníků. Jak ale reagují speciálně na vás, vás přece dobře znají?

Já zde mám na starosti prakticky všechny savce, nikoliv speciálně vlky. Naše vlky krmí kolegyně (k tomu školená, dobrovolníky k vlkům nepouštíme), tu respektují, ale když vejde se žrádlem do výběhu, stejně se přesunou na druhou stranu.

Co se mě týče, myslím, že mě znají snad dokonce jako svého nepřítele: vlky vakcinujeme, v minulosti jsme zvířata odchytávali a přemisťovali i do jiných chovů, bereme jim mláďata, abychom je mohli očkovat… Co byste z toho o mně vyvodil na jejich místě? Vejdu do výběhu a jejich kolegové třeba zmizí.


Jak se k mláďatům vůbec dostanete, to musíte ostatní vlky uspat?

Kdepak, nechají mláďata v noře a prostě utečou – tak silný je jejich strach z lidí. Mimochodem, v tom mají chovatelé docela problém. Pokud chcete, aby si na vás vlk zvykl, měli byste se štěnětem přijít do kontaktu už velmi krátce po narození, nejlépe do desátého dne. No a to štěně ještě není očkované, přesun znamená stres a může to dopadnout tragicky. Už se nám to jednou stalo.

Ale znovu: nepředstavujte si, že i když vlka budete takto vychovávat nebo dokonce různě cvičit, bude z něj pes. Jistě, krmíme zde vlky podobně jako psy. Vyjí podobně jako psi, třeba i v reakci na zvukové podněty. Vypadají podobně, občas i vrtí ocasy. Ale nejsou to psi. Nemusím snad dodávat, že i když je máme pojmenované, oni sami na ta jména nijak nereagují – to je jen pro naši potřebu. Nežijí s námi, žijí vedle nás.


Dá se ochočený vlk přirovnat třeba k československému vlčákovi, který vznikl křížením vlka s německým ovčákem?

Trochu. Nebo k některým dalším plemenům, jako je belgický ovčák. Vlk ovšem bude mít všechny typické vlastnosti těchto psů zvýrazněny. Já sám mám belgického ovčáka, tak vím, o čem mluvím. Je to skvělý pes, ale plachý, nervózní a lekavý, současně dost temperamentní. K lidem, které zatím nezná, je nedůvěřivý. Vynásobte tohle všechno, teritoriální instinkt, neofobii, potřebu bránit „smečku“ proti domnělým vetřelcům… a dostanete vlka, třeba i ochočeného.

Každému, kdo by chtěl chovat vlka, můžu doporučit jediné – aby zkusil některé ze zmíněných plemen. Tedy za předpokladu, že už nějakého psa měl, jinak by nemusel zvládnout ani tohle.

(dokončení rozhovoru)

 

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru